Voják na ARO: Pomáhal jsem oživovat člověka, bohužel se to nepovedlo. Klobouk dolů před zdravotníky

Noční služba na covidovém ARO oddělení náchodské nemocnice. V jednotlivých boxech leží pacienti v těch nejtěžších stavech, které je potřeba polohovat. Jako třeba teď jednoho velkého muže otočit na bok. I v takové chvíli se pomoc ramenatého Václava Polaneckého hodí.

Čtěte také

Tleskali nám, teď se bojíme jít nakoupit, popisují zdravotníci změnu atmosféry ve společnosti

„Jedno takové ‚jednoduché‘ otočení trvá třeba i deset minut – mnohem víc, než by se mohlo zdát,“ shrnuje voják-sanitář. „Všiml jsem si, že to není ani tak o síle jako o zkušenostech, které sestřičky mají. Kolikrát si i menší sestřička umí pomoct. Klobouk dolů, jak to všechno zvládají, je to obdivuhodné. Pro mne je to velká životní zkušenost.“

Na vlastní oči

Profesionálním vojákem je Václav Polanecký sedmnáct roků. Teď působí v Pardubicích na 141. zásobovacím praporu logistické podpory. Tady v náchodské nemocnici ale zažívá už podruhé úplně jiné situace.

„Pravé hodnoty si člověk uvědomí, až když to vidí na vlastní oči. V únoru jsem oživoval člověka… bohužel se nám to nepodařilo. Je zvláštní, že si pořád pamatuju jeho jméno a příjmení. Hodně to tady na vojáka dolehne.“

Bez chlapa se neobejdeme

Je pátá vlna pandemie v Česku a Václav Polanecký je odhodlaný nasadit se v náchodské nemocnici znovu. Na to, že se při službě nejspíš opět bude muset srovnat s dalšími lidskými tragédiemi, je prý připravený. „Na útvaru máme i psycholožku,“ dodává.

Četař Václav Polanecký (vpravo) a vedoucí sestra směny Lucie Bednářová|foto:Ondřej Vaňura, Český rozhlas

Pomoc vojáků spočívá v přípravě věcí, úklidu nebo dělají i osobní hygienu pacientům. A jak mi říká vedoucí sestra směny Lucie Bednářová, jejich práce je teď hodně ceněná. „Sanitáři jsou teď hodně s dětmi doma v karanténě, a když se tady rozhlédnete, jsou tu vesměs pacienti, kteří neváží 40 kilo. Bez chlapa se to tady určitě neobejde,“ shrnuje.