Víza do spojených států, Ohnivá hora se bouří, nový záchranářský modul předběhl dobu

Přehled příspěvků

Vladimír Kroc: Vízová povinnost českých občanů k cestě do Spojených států se dostala na přetřes při jednání šéfa naší diplomacie s ministryní zahraničí USA. Mluvit o tom budeme v Duelu týdne.

Ohnivá hora, nejčinnější sopka světa, indonéská Mirati hrozí erupcí. Radiožurnál má na vulkánu zvláštního zpravodaje.

Unikátní záchranářský modul, který předběhl dobu, převzala do ověřovacího provozu pražská záchranka.

Předseda Národní rady zdravotně postižených představí desatero komunikace se zdravotně postiženými pacienty.

Nemine nás pravidelný sobotní fejeton Jana Pokorného.

Od mikrofonu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu vás zdraví a dobrý poslech pořadu Týden v tahu přeje Vladimír Kroc.

Duel

Vladimír Kroc: Americký senát schválil zrušení víz pro Poláky, zákon musí ještě projít Kongresem. O vízové politice jednal ve Washingtonu s ministryní zahraničních věcí Condoleezzou Riceovou také šéf české diplomacie Cyril Svoboda. Je zrušení vízové povinnosti pro české občany při cestě do Spojených států na dohled? To je otázka. Těžko hledat někoho, kdo by obhajoval vízovou asymetrii ve vztahu ke Spojeným státům, ale bývalý velvyslanec v USA Alexandr Vondra možná umí pochopit americký pohled na věc. Přeji dobrý den.

Host (Alexandr Vondra): Dobrý den.

Vladimír Kroc: Rozumíte tedy americkým argumentům, proč zatím tedy nezrušit víza vůči nám?

Host (Alexandr Vondra): Já si myslím, že nerozumím příliš, je to nespravedlnost, která si žádá skutečně nějakou změnu, já to umím pochopit z toho hlediska asi, že tady se tomu tématu nikdo nevěnoval, česká vláda spala, že jo, teď před volbami se najednou probudil ministr zahraničí asi před měsícem nebo dvěma, ale tři roky se zásadně nic nečinilo, no Amerika je příliš velká, než aby se zabývala problémy, které jsou z jejího hlediska podružné a je samozřejmě pak na nás nějakým způsobem, abychom dokázali tou Amerikou trošku zatřást nebo si tam ty své zájmy prosadit.

Vladimír Kroc: Co na to říká Roman Joch z Občanského institutu, přítomný toliko po telefonu? Přeji dobrý den.

Host (Roman Joch): Jednoznačně se domnívám, že v našem zájmu je, v zájmu občanů České republiky, aby vízová povinnost naše občany při cestě do Spojených států byla zrušená. My chceme, aby naši občané mohli pohodlně a snadno cestovat do Spojených států. Zároveň je velice kontraproduktivní pokus, o který se pokusil pan ministr zahraničí Cyril Svoboda tím, že hrozil, že pokud Spojené státy nezruší vízovou povinnost vůči nám, my ji zavedeme pro občany Spojených států. Toto není cesta, která by vedla k úspěšnému cíli. Mnohem více na místě je lobbing, je lobbing v rámci Spojených států, a to především u skupin Američanů, které jsou k nám přátelské. Jsou to jednak Američané původem ze střední Evropy, nejenom naši, ale i Poláci a pak tradiční Američané, ke kterým česká diplomacie má dobrý vztah, respektive je vnímána pozitivně, a to jsou především kubánští Američané, soustředění na Floridě.

Vladimír Kroc: Pánové, mám obavu, že to nebude moc duel, že spíš spolu budete souhlasit, ale ještě se pozastavím u toho gesta, které navrhoval Cyril Svoboda jako ministr zahraničních věcí. Přece jenom, nebyl by to doklad toho, že jsme sebevědomá země, že vyžadujeme tedy reciprocitu v tomto smyslu?

Host (Alexandr Vondra): Tak tady je nutno si zodpovědět na tu otázku, o co nám jde, že jo, jestli nám jde o to, abychom dosáhli u Američanů rozhodnutí, že budeme zařazeni do toho bezvízového režimu a já se domnívám, že o to by nám jít mělo, tak pak samozřejmě jenom takovéhle plácnutí do vody není cesta, jak dosáhnout žádoucího výsledku, protože si toho ve Spojených státech nikdo nevšimne, o tom by se ani nereferovalo v novinách. Jestli by cílem bylo prostě ukázat, jako tady pro domo, že si nenecháme jakoby něco líbit, že jo, vyslat takový signál našim občanům nebo co, no tak samozřejmě je-li cílem jenom udělat reciprocitu, no tak pak se to samozřejmě může udělat, ale já osobně bych to samozřejmě nedoporučoval, protože si myslím, že v našem zájmu je dosáhnout toho, aby naši lidé mohli do Ameriky jezdit bez víz.

Vladimír Kroc: Roman Joch pravděpodobně souhlasí.

Host (Roman Joch): Souhlasím s tím, ano, dodal bych pouze, že vízová povinnost má smysl pro občany těch zemí, těch národů, kteří u nás porušují naše zákony. Pokud je oprávněný předpoklad nebo dokonce statistická jistota, že občané určité země porušují naše zákony, pak samozřejmě má smysl zavádět vůči těmto občanům a vůči této zemi vízovou povinnost. Amerika má problém s ilegálními imigranty, to je závažný i vnitropolitický problém Spojených států, ale je nutno říci, že naši občané představují nechci říci přímo nulovou, ale 0,000 nevím kolik je tam nul, celá jedna procento toho problému.

Vladimír Kroc: Mě tak napadá, že vám skáču do řeči, promiňte, je teď správný čas tu otázku bezvízového styku otevírat, kdy Spojené státy řeší hispánskou imigraci, mluví se o potřebě dokonce reformy imigrační politiky.

Host (Roman Joch): Domnívám se, že ten čas je vždycky správný pro nás, je to v našem zájmu, naše diplomacie by měla o to usilovat neustále až do té doby, než se nám to povede. Ale vzhledem k tomu, že v Americe je diskuse o problému ilegální imigrace, je to vhodná příležitost připomenout, že naši občané přece nepředstavují téměř žádný problém z hlediska ilegálních imigrantů ve Spojených státech. Navíc je možné dobře poukázat na to, na co poukazují Poláci, že my jsme přece ve značném smyslu americkým spojencem. Jsme spojencem Spojených států ve světě, kde Amerika nemá až tak moc těch spojenců, tudíž vstřícné gesto vůči nám je něco, co by bylo rozumné, to by bylo adekvátní.

Vladimír Kroc: No právě, naše členství v NATO, spojenectví v Iráku, přítomnost vojenských specialistů českých v Afghánistánu, to není záruka jisté bezpečnosti, proč na toto Američané neslyší, pane Vondro?

Host (Alexandr Vondra): No tak, oni na to slyší, když se pořádně zařve nebo zakřičí nebo když je schopnost nějakým způsobem na to v Kongresu upozornit a prosadit si svou, to je přesně co učinili teď Poláci, že? Nebylo to věcí jednoho výkřiku, jednoho denního lobování někde v Americkém kongresu. Poláci na rozdíl od české vlády skutečně mohutně křičí a upozorňují na tuto nespravedlnost tři roky a teď, po třech letech velmi intenzivní práce, která šla od prezidenta až po skutečně různé zájmové skupiny přímo ve Spojených státech, polští Američané a další, ostatně ten návrh tam předložila Barbara Mikulská, senátorka, která je polského původu, takže v tom návrhu se právě na toto upozorňuje, že a dokonce tam není Polsko zmíněno, že jo, tam je dána hranice asi 300 příslušníků ozbrojených sil, kteří působí buď v Iráku nebo v Afghánistánu. Na nás se to nevztahuje, protože máme tam těch vojáků málo, že jo, tak buď musíme se pokusit tu hranici nějakým způsobem snížit, anebo se můžeme pokusit tam vyslat o 100 vojáků víc. Já si osobně myslím, že nakonec my, to je také, s tím souvisí jedna věc, že jo, když jsme se tady bavili, že jo, v posledních letech, kam ty vojáky vysílat, že jo, tak ta vláda, která se drží při zemi, tak vždycky jako pohodlnější bylo vysílat ty vojáky někam na Balkán nebo poblíž, bylo vždycky složité je vysílat do Iráku nebo do Afghánistánu. Máme jich tam necelých 200 nebo kolik, ale myslím si, že dává to samozřejmě prostor k tomu, upozornit i na to, že sdílíme tu odpovědnost a měli bychom to samozřejmě dělat daleko razantněji a vehementněji než tak vláda činí.

Vladimír Kroc: Polsko se tedy možná stane 28. zemí světa a 16. v Evropské unii, která má se Spojenými státy bezvízový styk. Může nám v tom pomoci třeba Evropská komise, jak o tom mluvil vicepremiér Jiří Havel? Co si myslí Roman Joch?

Host (Roman Joch): Domnívám se, že vliv Evropské komise na toto rozhodování je nulový, možná mírně záporný vzhledem k tomu, jaké pověsti se těší ve Spojených státech. Toto je věc, na kterou má největší vliv, mají americké občanské svazy, zájmové skupiny, myslím si, že cesta vede přesně přes ty skupiny, které jsou vůči nám přátelsky naladěné, jsou to potentní volební bloky, zmínil jsem Američany středoevropského původu, především Poláky, ale i zástupci některých baltských národů jsou soustředěny ve strategických státech, Chicago je považováno za největší litevské město mimochodem, krom toho, že je snad i největší polské a další město a pak jsou to Američané, kteří přímo se střední Evropou nemají mnoho společného, ale jim imponuje naše zahraniční politika například vůči Castrovu režimu na Kubě, a to jsou kubánští Američané, kteří jsou rovněž velice silnou loby, jsou soustředěni ve volebně důležitém a státě, který může jít jednou s demokraticky, podruhé republikánsky, to je na Floridě. Myslím si, že pro efektivitu našich snah je lepší využít vnitřní americké prostředí a skupiny, než takový nástroj, jakým je Evropská komise, která na americké rozhodování, rozhodování amerických legislativců má naprosto nulový vliv.

Vladimír Kroc: Jak se tak dívám na Alexandra Vondru, tak on s vašimi slovy souhlasí. Zeptám se tedy ještě, máte dojem, že by třeba pomohlo, kdyby si Česká republika najala nějakou lobistickou firmu v tomto směru?

Host (Alexandr Vondra): Já si myslím, že je nutné do toho zápasu zapojit všechny takové ty zájmové skupiny ve Spojených státech, které na tom mají zájem, ty etnické skupiny, ale to třeba mohou být i sdružení různých cestovních kanceláří, no a samozřejmě pak v nějakém finále často se bez nějaké té odborné pomoci organizace, která v tom Kongresu se umí pohybovat, se neobejdeme, tak to bylo i ve finále, kdy jsme usilovali o to, aby Senát potvrdil to rozšíření NATO, ale to úsilí musí být všestranné, dlouhodobé, nemůže to být prostě věc jednoho nebo dvou dnů nebo že si teda řekneme, že to udělá za nás Evropská unie. To je samozřejmě nesmysl.

Vladimír Kroc: Troufáte si odhadnout, kdy Spojené státy pro nás zruší víza? Roman Joch, ředitel Občanského institutu.

Host (Roman Joch): Doufám, že do tří let.

Vladimír Kroc: Jak to vidí Alexandr Vondra, vysokoškolský pedagog, bývalý diplomat?

Host (Alexandr Vondra): Já jsem říkal, že Polákům to trvalo zhruba tři roky, čili bych asi s tím časovým odhadem tady souhlasil. Možná s dodatkem, že teď ta situace přece jenom, je trošku nová situace. Poláci zaznamenali určitý úspěch, který ještě ale není potvrzen, protože o tom musí asi jednat Sněmovna a možná je to otázkou, když tady samozřejmě všichni se koncentrují teď na tu volební kampaň a tak, ale možná by stálo za to tam zkusit ještě něco udělat s tím dohadovacím řízením. Pokud ta rezoluce Sněmovny nebude identická s tím rozhodnutím Senátu, které bylo učiněno teď ve středu, čili možná by stálo za to se pokusit zaktivizovat všechny síly a zkusit něco prosadit teď rychle, tam přihodili ten dodatek k té imigrační legislativě, čili podobná vlastně aktivita, jaká se děje často v našem Parlamentu, že se projednává nějaký zákon a teď k tomu nějaký poslanec navrhne úplně speciální dodatek, který třeba vůbec nesouvisí s tím vlastním zákonem, ale to je samozřejmě bez záruky, je to jenom takový okamžitý nápad.

Vladimír Kroc: Pánové, díky na shledanou.

Host (Alexandr Vondra): Na shledanou.

Host (Roman Joch): Na slyšenou.

Vladimír Kroc: Za chvíli v pořadu Týden v tahu o desateru jednání zdravotníků s handicapovými.

Desatero komunikace se zdravotně postiženými pacienty

Vladimír Kroc: Posloucháte Český rozhlas 1 Radiožurnál, pořad Týden v tahu. Včera Národní rada zdravotně postižených zahájila kampaň, nazvanou Desatero komunikace zdravotnických pracovníků s pacienty se zdravotním postižením. Právě předseda Národní rady zdravotně postižených České republiky Václav Krása je naším hostem. Dobrý den.

Host (Václav Krása): Dobrý den.

Vladimír Kroc: Aby možná trošku objasnil ten strašidelný název. Co tím máte na mysli, co tím sledujete?

Host (Václav Krása): My tím sledujeme zlepšit komunikace zdravotnických pracovníků s pacienty se zdravotním postižením, protože jsme zjistili v řadě případů, že vlastně zdravotničtí pracovníci se bojí trošku lidí se zdravotním postižením.

Vladimír Kroc: Že s nimi neumějí jednat.

Host (Václav Krása): Neumějí s nima jednat s neslyšícími, neznají znakový jazyk, například, neumí jednat s nevidomými, jak je vodit, jak například, když udělám nějaký výkon, tak mu to musím popisovat, aby se nelekl, dokonce v některých zdravotnických zařízení nemají ani uzpůsobené například toalety pro vozíčkáře, většinou vozíčkáři zůstávají jenom na lůžku, tím se stávají ještě více imobilní a může jim to uškodit na jejich zdravotním stavu.

Vladimír Kroc: Vy jste se rozhodli jít cestou brožur, plakátů, které se týkají právě komunikace pracovníků ve zdravotnických zařízeních s lidmi nejrůznějších postižení. Začali jste v Ústřední vojenské nemocnici ve Střešovicích v Praze, proč právě tam?

Host (Václav Krása): Protože Střešovická nemocnice má za prvé jakýsi certifikát WHO o kvalitě práce a oni tam musí splňovat i podmínky komunikace s lidmi se zdravotním postižením, takže oni sami se na nás napojili, když jsme toto připravovali a dohodli jsme se, že vlastně oni budou ti první, kteří vyzkouší aplikovat jednotlivá ta desatera na svých pracovištích, proto jsme jim tam přivezli vlastně manuál a plakáty a ty plakáty chceme, aby visely i v čekárnách a tak dále, aby vlastně i pacienti si mohli přečíst, jak by vlastně měl s nimi zdravotnický personál komunikovat.

Vladimír Kroc: Vy jste připravili desatero komunikace pacientů se sluchovým postižením, zrakovým a tak dále, je jich několik. Mají něco společného?

Host (Václav Krása): Ano, mají jednu společnou věc, a sice, že řada lidí, když komunikuje s člověkem se zdravotním postižením, tak vlastně většinou komunikuje přes toho průvodce. Málokdy přímo komunikují s těmi lidmi, kteří jsou opravdu postižení a kterých se třeba úkon nebo to jednání týká. Je to nešvar nejen teda nemocnic, ale i všech možných úřadů a úřadoven a . .

Vladimír Kroc: Promiňte, pane Kráso, máte takovou osobní zkušenost tedy?

Host (Václav Krása): Ano, mám. Třeba z pošty zcela běžně, že když zaplatit složenku, tak mluví s mým asistentem, i když se to týká mě a já si dokážu věci vyřídit sám.

Vladimír Kroc: Jak od vás vím, tak nehodláte zůstat jenom u těch brožur a plakátů, ale natáčíte také televizní spot se stejným zaměřením. Kde na to berete peníze, respektive kdo to financuje?

Host (Václav Krása): No, zatím to financujeme sami, bohužel my jsme požádali DMS o tu dárcovskou SMS...

Vladimír Kroc: Tady bych vás zastavil, co to je DMS, máte na mysli právě dárcovské SMS?

Host (Václav Krása): Ano, dárcovské SMS a bohužel jaksi nebyli jsme zařazeni do toho.

Vladimír Kroc: Kdo o tom rozhoduje?

Host (Václav Krása): Rozhoduje o tom Rada dárcovské SMS, a ta nám napsala, že nejsme organizace vhodného typu a já musím říct, že jsem paní ředitelce té dárcovské esemesky napsal, že jsem ji požádal, aby mi to vysvětlila, protože si myslím, že Národní rada je určitě subjekt, který dělá prospěšnou práci, dělá určitě prospěšnou práci pro obrovské množství lidí a že je jasné, že nemáme prostředky na financování některých projektů, tak se domníváme, že aby nám lidé mohli pomoc a myslím si, že bychom určitě mnoho lidí takto získali.

Vladimír Kroc: Váš projekt je na úplném začátku, s jakým jste se setkali zájmem?

Host (Václav Krása): Ten zájem je opravdu velký, musím říct a většina zdravotnických zařízení to chápe jako pomoc a my to tak jako pojímáme tak jako pomoc. Není to výtka, je to snaha o spolupráci, o pomoc jak zlepšit komunikaci, aby vlastně lidé se zdravotním postižením se nebáli jít k lékaři, neodkládali návštěvu u něj až na poslední chvíli, kdy už třeba potom ten zákrok může být velmi problematický.

Vladimír Kroc: Naším hostem v pořadu Týden v tahu v Českém rozhlase 1 Radiožurnálu byl předseda Národní rady zdravotně postižených České republiky Václav Krása. Děkuji za váš čas a přeji hezký víkend. Na shledanou.

Host (Václav Krása): Vám taky, na shledanou.

Záchranářský modul z KOVU Velim

Vladimír Kroc: Posloucháte Český rozhlas 1 Radiožurnál, pořad Týden v tahu. Zdravotnická záchranná služba hlavního města Prahy v tomto týdnu převzala unikátní záchranářský modul, který vyrobili KOV Velim a spolumajitel této firmy Pavel Kolář je u mikrofonu Radiožurnálu, dobrý den.

Host (Pavel Kolář): Dobrý den.

Vladimír Kroc: K čemu vlastně ten modul má sloužit?

Host (Pavel Kolář): Jedná o specielní výrobek, který by měl v případě nějakého neštěstí, katastrofy vyřešit asi 5, 6 takovejch důležitých věcí najednou. Skutečně se to podařilo a tento modul splňuje všechny tyhle ty požadavky. U mikrofonu je také ředitel Zdravotnické záchranné služby hlavního města Prahy pan doktor Zdeněk Švarc. Povězte z toho medicínského hlediska, jak potřebný je tento modul právě v hlavním městě?

Host (Zdeněk Švarc): Tento modul je potřebný pro zdravotnickou záchrannou službu a zejména pro záchranáře, který budou provádět likvidaci následků, zdravotních následků při hromadných neštěstích a mimořádných událostech s větším počtem postižených nebo přímo raněných a potřebuje mít určité zázemí, které jim zajišťuje kvalitní práci, kvalitní servis, klid na práci, ale i zároveň jakési řídící pracoviště, z kterého je možné řídit tu danou akci v dané lokalitě, potom je to zázemí pro jakýsi štáb řídící, koordinační, který bude řešit situaci na místě a v neposlední řadě je to i zázemí pro těžce raněné nebo pacienty ohrožené na životě, které budeme muset dočasně někde seřadit, v jakémsi seřadišti, mobilní stan, mobilní pracoviště, mobilní nemocnice a budou čekat na odsun nebo-li transport, sekundární transport do zdravotnického zařízení a jelikož ty kapacity jsou omezené transportní, tak vždycky při likvidaci následků mimořádných událostí, kde je větší počet postižených a raněných, tak je to v určitých sledech v několika fázích a tam potřebují mít záchranáři místo, kde ty raněné můžou uložit, což tento modul bude splňovat.

Vladimír Kroc: Pane Koláři, ten prototyp, který jste vyvinuli u vás v továrně je prý unikátní a svým způsobem předběhl dobu i ve srovnání s vozy, které existují v zahraničí. V čem?

Host (Pavel Kolář): Tak já jsem, ze začátku jsme s bratrem sledovali, jezdíme po mezinárodních výstavách, sledujeme veškeré novinky, ale obdobnou věc jsme neviděli. To, že ten návěs se v přední části jakoby roztahuje, to jsou věci, který fungujou, to, že z něj vyjíždí vlastně centrální dispečink směrem nahoru, vyjíždějí z něj osvětlovací rampy, to jsou taky věci poměrně známý, jsou tyhle ty výrobky vidět třeba na závodech Formule 1, ale to, že vlastně v ty zadní části se vytvoří takový jakoby rozevření křídel a zvětší se ten prostor na těch řádově 100 metrů čtverečních, tak to je věc, kterou skutečně jsme nikde nenašli a nikde neviděli. Netvrdíme, že to neexistuje, ale nevíme o tom.

Vladimír Kroc: Navíc, a nevím, jestli tedy je to běžné, to ovládá jeden člověk, který během maximálně 10 minut je schopen uvést ten modul do provozu.

Host (Pavel Kolář): To byl největší problém a to jsme s panem ředitelem nad tím strávili spousta času, protože jsme měli obavu samozřejmě v případě takového neštěstí spousta lidí jedná krizově, pobíhají, prostě nejsou schopni se orientovat, báli jsme se o tu bezpečnost, a proto jsme chtěli, aby ta obsluha měla trvale na očích to, co se provádí. Z toho důvodu jsme zvolili tady ten systém dálkového ovládání, že oni jsou vždycky u toho úkonu, který se provádí.

Vladimír Kroc: Pane doktore, 17 a půl milionu pro jeden záchranářský modul, uším laika to může znít jako hodně peněz. Jak argumentujete třeba svým kritikům?

Host (Zdeněk Švarc): Jedná se o to, že sanitní vůz dneska na patřičné úrovni, které dneska v Praze máme, stojí tři a půl milionu korun včetně výbavy a jestli tento modul je schopen jaksi průběžně opečovávat 10 až 15 těžce raněných nebo postižených lidí, ohrožených na životě, tak bysme na to potřebovali teoreticky 10 sanitních vozidel, ne-li 15, to vynásobíme těmi třema a půl miliony a dostaneme se k částce podstatně vyšší a to je jenom část, kterou vlastně ten modul řeší, nejsou tam zaznamenány ty další položky, které bysme museli řešit samostatným nějakým vozidlem nebo jiným modulem, který by nám vyřešil tu situaci na místě, ať je to nějaké zázemí sociální, nějaká pracovní plocha, pracovní stůl, u kterého můžeme jednat, anebo řídící dispečink, jak bylo řečeno. To všechno by stálo další a další prostředky a z těch důvodů my považujeme tuto částku za optimální a odpovídající realitě a ve srovnání s moduly podobného charakteru nebo kdyby tento modul byl vyroben v zahraničí třeba, tak by ta částka byla podstatně vyšší.

Vladimír Kroc: To byl doktor Zdeněk Švarc, ředitel Zdravotnické záchranné služby hlavního města Prahy a spolu s ním byl u mikrofonu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu také Pavel Kolář z KOV Velim. Díky, na shledanou.

Host (Pavel Kolář): Děkujem.

Host (Zdeněk Švarc): Děkujem, na shledanou.

Vladimír Kroc: Za chvíli se podíváme do Indonésie, kde sopka Merati hrozí výbuchem.

Reportáž od sopky Merati

Vladimír Kroc: V tomto týdnu se o pozornost přihlásila ohnivá hora, 2.911 metrů vysoká sopka Merati, která se tyčí v hustě obydlené centrální části Javy. Jeden z nejaktivnějších vulkánů na světě naposledy explodoval před 11 lety. Tehdy přišlo o život 70 lidí. V roce 1930 si silná erupce vyžádala 1.300 obětí, vulkanologové přes pokles erupční činnosti varují, že stupeň rizika je nejvyšší a že Merati přešla, cituji, do konečné erupční fáze. V Indonésii, přímo na Mount Merati je spolupracovník Radiožurnálu Petr Horký. Jak to vypadá v těchto chvílích.

Petr Horký: Zrovna v těchto chvílích je tma a noc, ale ještě než slunce zapadlo, to je asi před dvěma hodinami, sem natáčel a měl jsem vlastně obrovské štěstí, protože jsem přímo viděl, jak akorát se ze sopouchu vychrlilo obrovské množství dýmu a popela, což je věc, která se zase vždycky přímo do záběru zachytit nepodaří. Každopádně je to jasný důkaz toho, že sopka je neustále aktivní a jak jsem se mohl dneska bavit s geology přímo na observatoři, která je v určité výši toho kopce, který tvoří tedy sopku Mount Merati, tak geologové říkali, že skutečně každým dnem sopka může vybuchnout a že nikdo není schopen předvídat, co se doopravdy stane.

Vladimír Kroc: Indonéští farmáři prý ignorují varování vědců a berou bublající vulkán na lehkou váhu. Je to pravda?

Petr Horký: Já bych to až tak úplně neviděl. Ono je potřeba si uvědomit souvislosti, v jakých zdejší lidé žijí. Okolí sopky, už i vlastně přímo úpatí té sopky je relativně hustě obydlené vesničany, kteří tady pěstují od rýže snad všechno možné, čemu se tady v té velice úrodné sopečné oblasti může dařit a teď jde o to, že vlastně jižní část toho kužele sopečného, kde je například vesnice Kaliurang, tak tam je velice silné takové to duchovní přesvědčení. Místní lidé vnímají sopku jako skutečnou osobnost, dokonce tam třeba platí některá pravidla, že se neříká jméno té sopky, nevyslovuje se, protože by to mohlo přinést smůlu, ale označuje se jako Simbach, což znamená jako vážená osobnost nebo starší člověk a vnímají ji jako určité mužské, božské ego nebo jako mužský, božský potenciál a chovají k němu obrovskou úctu a jestliže stařešinové těchto vesnic řeknou, že jim se nezdá, že by v tuto chvíli sopka chtěla lidem něco udělat, tak lidé se odmítají odstěhovat. Odmítají se evakuovat, jsou ochotni třeba dávat obětiny a zrovna třeba ve vesnici Kaliurang tam proběhlo několik takových rituálních obětin, kdy lidé věnovali rýži nebo jak obětovali rýži a tito lidé jsou naprosto přesvědčení, že jejich víra, jejich mystéria je ochrání. A druhá část potom jsou třeba zase jiné světové strany kolem sopky, když jsme se přejeli podívat na tu západní část do vesnice, které se říká Solo a bavili jsme se tam s místními lidmi, tak oni nám říkali, zase že to vnímají tak, že ženy a děti třeba už jsou evakuované, ale dospělí muži zůstávají na místě, protože ti chudí vesničané, skutečně veškerý jejich majetek třeba tvoří jen pár věcí, které mají doma nebo jen základní zásoby, které jsou v malém obchůdku, který je drží při životě, a tím pádem to nechtějí úplně opustit, protože se bojí, že by jim to někdo mohl vykrást, takže muži mají nachystané motorky a jsou přesvědčeni, že kdyby se něco stalo, tak by na ně sedli, nastartovali a stihli by odjet. Já jsem hovořil ...

Vladimír Kroc: Agenturní zprávy ale mluví právě o tom, že se evakuovalo už přes 22 tisíc lidí.

Petr Horký: Já bych věřil tomu, že to je docela reálné číslo, dokonce by se měl zvyšovat možná až na 33 tisíc. O tomto jsem se bavil se záchranáři ze singapurského týmu, kteří sem přijeli, aby pomáhali místním obyvatelům a místním záchranným jednotkám a týmům právě v těch operacích, které se kolem sopky Merati odehrávají, které probíhají a ti mi říkali, že plánují, že by chtěli v následujících dvou dnech evakuovat ještě 14 tisíc lidí. Prohledával jsem i noviny, ať už anglicky vycházejí The Djakarta Toust, anebo spolu se svými přáteli, kteří hovoří indonésky, jsem si nechal překládat některé informace z novin a skutečně přesná čísla o počtu evakuovaných lidí se liší. Říká se, že tábory pro uprchlíky nebo pro ty evakuované lidi pojmou asi 15 tisíc lidí a na druhou stranu se říká, že viceprezident Jusuf Kala řekl, že by se mělo evakuovat dohromady 33 tisíc lidí, takže skutečně ten rozptyl je poměrně vysoký, ale to, že tu evakuační práce probíhají, to je naprosto bez debat.

Vladimír Kroc: To byl z Indonésie Petr Horký, dokumentarista. Díky, na shledanou.

Petr Horký: Na shledanou.

Fejeton Jana Pokorného

Vladimír Kroc: Jan Pokorný přiznává, že tentokrát napsal fejeton s využitím citátu z divadelního představení Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?

Jan Pokorný: "Dobrý den. Já jsem si říkal, že vás takhle o víkendu prozvoním. Tak co říkáte? Národní fotbalový stadion v Praze na Letné. To je dobrý nápad, špatný nápad nebo jaký je to nápad? Těžko říct. Zástupci fotbalového svazu a pár fotbalistů šli tomu štěstíčku naproti a o výstavbě Národního fotbalového stadionu jednali s předsedou vlády, jestli mi rozumíte. Jakoby si ho vzali stranou a řekli, pane premiére, vždyť my máme stejný zájem jako vy. Kdo jiný, než českomoravští činovníci by měli mít nějakou strategii? Nevíme, jestli si faxem poslali nějaké ty notičky, ale rozhodně si nikdo nemůže myslet, že by se jako ten stadion postavil sám.

Jistě, jsou i jiné podstatné věci a ty jsou důležité. Třeba peníze. Národní fotbalový stadion by měl stát pár miliard. Něco snad fotbalový svaz sežene, pokud vyřeší věčný problém, čí to jsou vlastně peníze? Doufejme, že si nikdo nebude myslet, že to jsou peníze Jardy, když to budou evidentně peníze Ivana. Vždyť oni to nedělají pro sebe. Ale to bychom nebyli v českomoravském fotbale, kdyby se zase neobjevilo nějaké rýpání. Jak říká Milan správně česky, vždycky je to jenom o rýpání.

Nejenom novináři se pokoušejí mást veřejnost, že zkorumpované fotbalové prostředí si takový stánek, na nějž by v podstatě přispěli i daňoví poplatníci, nezaslouží. Čí to vlastně bude fotbalový stadion? Opravdu národní nebo kvůli provázanosti místopředsedy Českomoravského fotbalového svazu Košťála s Letnou sparťanský? Proč to vlastně někdo zpochybňuje? Právem říkají činovníci, my tady potíme krev a oni mají čas na nějaké účesy, co je to za klauni? Co říct závěrem? Tak teda já si myslím, že nevím."

Vladimír Kroc: Pro tento týden je to z tohoto pořadu vše. Radost z dalšího poslechu Radiožurnálu vám na rozloučenou přeje Vladimír Kroc. Na shledanou.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.