Višegradské jezero – balkánská turistika trochu jinak
Východní Bosna – rozeklané hory a kaňony, které lidská ruka doplnila vodními díly. Tak vzniklo i jedno z nejdelších bosenských jezer, Višegradská přehrada o délce více než 40 kilometrů. Turisté se do této destinace nijak davově nehrnou, ale potkat tam můžete třeba i světově proslulého režiséra.
„Dobrý den, vítejte v Republice srbské a pojďte na projížďku motorovým člunem po řece Drině,“ vítá mě Mirjana, která sem jezdí až z Bělehradu. Rychlá jízda po úzkém a hlubokém jezeře láká stále více návštěvníků. Není jich tady ovšem příliš mnoho, tato část Bosny zůstává totiž dodnes trochu utajená. Nenajdete tady žádné velké hotely ani kanceláře cestovních agentur. Člun si musíte domluvit s někým z místních lidí, nejlépe v některé z kaváren na břehu.
Višegradské přehradní jezero se táhne mezi ostrými skalami, které se zvedají do výše i několika set metrů. Zaplavená údolí vytvářejí bizarní kaňony, na dně je tu tam vidět bývalá železniční trať z Bělehradu do Sarajeva. V tunelech a na nádražích teď místo pasažérů přespávají až dvoumetroví sumci. Zato na hladině je rušno.
V zátokách kotví hausbóty a jejich majitelé nás ochotně zvou na palubu. Největší radost jim uděláte dárkem v podobě českého piva. Výměnou dostanete upečenou rybu nebo domácí klobásu a tradiční welcome drink, kterému se srbsky kouzelně říká „dobrodošlica“.
Na slivovici prý mají patent Srbové
„My Srbové máme rádi rakiji a vy pivo. Slyšela jsem, že ho pijete i k snídani, to bych asi nemohla,“ směje se Mirjana. „U nás se nejčastěji pálí slivovice. Kdyby byl náš stát co k čemu, udělali bychom ze slivovice světovou značku. Jsme největšími pěstiteli švestek a výrobci slivovice na světě, ale v cizině se o tom neví, protože pro to nic neděláme. Bude trvat, než si to i my uvědomíme.“
Chválit zdejší jídlo a nápoje je úplně zbytečné. Tady se ani nenamáhají přidávat k těmto dobrotám předpony bio- nebo eko-. Tady je všechno bio i eko a nikdo se nad tím nepozastavuje. Nejsou tu žádné supermarkety ani obchodní centra. Zdejší lidé stejně nemají peníze na to, aby v nich nakupovali, a tak tuto část Bosny velké řetězce obcházejí velkou oklikou.
Oběd na hausbótu má tu výhodu, že se okamžitě můžete svalit do vody, která se v létě prohřeje až na teplotu 28 stupňů. Nákupní horečku si tady sice nevyléčíte a ani tu nepotkáte nemilované sousedy z vedlejšího domu nebo bytu, zato se tu můžete potkat se zajímavými lidmi.
Pólo s Kusturicou
Višegradské jezero si oblíbil režisér Emir Kusturica. Za chvíli má připlout na hausbót, oznamuje všem režisérův kamarád Novica. Profesor Kusturica si, jak říká, přijel hlavně odpočinout, ale za chvíli už volá z vody, že si máme jít zahrát vodní pólo. To je v těchto končinách vedle fotbalu a košíkové nejpopulárnějším sportem. V našem podání je to ovšem spíš jen vodní házená.
Po hře nasedáme do člunu a vyrážíme po Višegradském jezeře až do zatopeného kaňonu řeky Lim, která přitéká z Černé Hory. Kaňonem se dá plout až 20 kilometrů do vnitrozemí. Vysoko nad námi protíná skály silnice, která mizí v nesčetných tunelech. Je to jedna z nejhezčích vyhlídkových tras.
Ukazuje se, že profesor Kusturica je nejen dobrý filmař, fotbalista nebo kytarista, ale i slušný řidič člunu. Mohl by se tím živit. Nikde nás nevyklopil a v pořádku dopravil zpět na hausbót. Tam pojedl opět něco ryb, pak se zvedl a se slovy, že musí za kamarádem Maradonou do Latinské Ameriky, vyrazil na letiště.
A pak se zase plavalo a hodovalo. Takové bylo jedno lenivé odpoledne na Drině. Byl jsem tam mnohokrát – v zimě i v létě – a musím říci, že každý den je tam neobyčejný. A to i bez hostů zvučných jmen.
