Vídeňská zoo vstala z popela a dnes je nejlepší v Evropě
Víte, že Marie Terezie ráda snídala se zebrami a antilopami? Ano, Vídeň poloviny 18. století byla plná překvapení. I proto, že se už tehdy rakouská metropole pyšnila vůbec nejstarší evropskou zoologickou zahradou.
Prošla si mnoha peripetiemi. Za 2. světové války ji skoro smetlo spojenecké bombardování. Vídeňská zoo však povstala z trosek a dnes patří mezi nejlepší na světě. Má na kontě řadu chovatelských úspěchů. Jen letos v srpnu si připsala dvě nová vzácná mláďata – slůně a medvídka pandu.
Když procházíte historickou částí vídeňské zoo, máte spíš pocit, že jste v krásném veřejném parku, kde se jaksi samozřejmě pasou exotická zvířata. Neoddělují je hluboké příkopy, ale jen drátěný plot, pokud je to samozřejmě z bezpečnostních důvodů možné.
Žirafy a antilopy přežvykují přímo vznešeným způsobem a dotvářejí atmosféru nejstarší zoologické zahrady na světě, která má kořeny až ve středověku. Oficiálně ovšem zahradu založil až císař František Štěpán Lotrinský v roce 1752.
Dejme však prostor odborníkům. „Pár let po založení zoo tu nechal císař postavit barokní ‚snídaňový‘ pavilón. Kolem něj bylo rozmístěných 12 kotců se zvířaty, jako byly zebry nebo antilopy, a císař s manželkou Marií Terezií i hosty se mohli při snídani kochat exotickým pohledem,“ říká zástupce ředitelky vídeňské zoo Harald Schwammer.
Pavilón tu stojí dodnes a svojí barokní krásou propůjčuje zoologické zahradě nádech zámeckého parku. Koneckonců za plotem je skutečný zámecký park, jsme totiž jenom pár metrů od letního sídla rakouských císařů, vídeňského zámku Schönbrunn.
Jenže za barokními pavilóny by už dnes do zoo nikdo nechodil. Lidé chtějí zážitky, a chtějí se ke zvířatům dostat co nejblíž. Vídeňská zoo má takových míst řadu. Třeba když se procházíte po prosklené podlaze a pod nohama vám plavou tučňáci, nebo když jdete tunelem z pěticentimetrového plexiskla a všude kolem jsou jenom samé ryby.
Zoo má navíc nový hit – úplně čerstvé mládě pandy a taky několik týdnů staré slůně. U jeho výběhu je pořád fronta zvědavců. Malý chobotnatec se roztomile motá mámě pod nohama.
„Že je malý? Ale ne. Jsme spíš překvapeni, že roste jako z vody,“ smějí se při pohledu na slůně starší manželé, kteří do zoo chodí každé dva až tři týdny a berou s sebou vnuka. Děti jsou malým slonem doslova hypnotizované a nemůžou si vzpomenout ani na své nejoblíbenější zvíře. „Mám vlastně ráda všechna zvířata,“ zní verdikt asi pětileté návštěvnice.
Do vídeňské zoo ročně zavítá 2,5 miliónu návštěvníků. Loni zahrada dokonce vyhrála titul nejlepší evropské zoo. „Tahle zlatá éra však měla trpkou předehru,“ říká zástupce ředitele Harald Schwammer.
„Za druhé světové války zničilo zoologickou zahradu bombardování. Řada zvířat zemřela, zbytek utekl. Přesto se povedlo pavilony opravit a po válce dokonce okupační mocnosti pomáhaly se sháněním masa pro zvířata. Zoo ovšem postupně chátrala a na konci 80. let byla doslova v dezolátním stavu, dokonce se uvažovalo o jejím uzavření. Pak se však zoo částečně zprivatizovala, soukromý investor přinesl nutné prostředky a zahrada se začala rozvíjet,“ pokračuje.
Vídeňská zoo tak znovu jako dřív láká návštěvníky svou nezaměnitelnou atmosférou, ze které dýchá ještě habsburská éra. Má však také renomé v odborných kruzích. Zdejší opakovaná narození sloních mláďat a mláďat pandy velké patří ke světovým unikátům.
Zvětšit mapu: zoo ve Vídni, Rakousko
