V pasti korektnosti? Naopak jsme se zbavili přetvářky. Havel bez autocenzury je poklad, říká Jáchym Topol

„Dialog bez cenzury a bez předsudků,“ stojí v záhlaví knihovny Václava Havla. Nemrzí vás, že žijeme ve společnosti, která neumí úplně dobře vést kultivovaný dialog s lidmi, kteří mají jiný názor?

Právě proto, že jsem v Knihovně Václava Havla, kde dialog existuje, to tak nevnímám.

Tam ano, ale vyskočte z bubliny!

Ta otevřenost existuje. Debaty u nás na jakékoli téma, ať jsou to politické, nebo sociální věci, jsou otevřené. Zároveň bych úplně černě situaci v České republice neviděl. Myslím, že jsme se dokázali do velké míry zbavit přetvářky, ve které jsme vyrůstali. V komunismu nebo socialismu pořád člověk nastavoval druhou tvář.

Čtěte také

Pojďme k sobě být laskaví. Ze setkání s jiným názorem jsme naštvaní, že k sobě nepatříme, míní Jan Svěrák

Mám pocit, že tady se debaty vedou naplno, cenzura neexistuje. Zároveň si myslím, že vůbec nejsme v zajetí nebo v pasti politické korektnosti. Mám pocit, že u nás se lidé nebojí říct svůj názor. Samozřejmě ale každý z nás hovoří jinak se svým rodičem, se svou šéfkou v práci nebo s někým v tramvaji. Nejsme národ Miroslav Dušínek, to je jasné. Žádný člověk není.

Ještě se vrátím k „dialogu bez cenzury a bez předsudků“. Jak jako programový ředitel Knihovny Václava Havla definujete hranice, aby vám tam nepronikl blábol? Jaké kritérium je podstatné, když si u vás někdo činí nárok vystoupit?

Samozřejmě se při své práci opíráme o autority. Čtvrtletník, který se věnuje literatuře a kultuře, u nás vede Josef Chuchma, což je člověk, kterého si vážím. Dlouho ho znám a vím, že mu můžu plně věřit. Pokud u nás je řada debat na historická témata, ať je to život Vladimira Iljiče Lenina, nebo takové věci, tak je to pod hlavičkou Muzea 20. století, historik Petr Blažek u nás často diskutuje.

Čtěte také

Diskuze s antivaxery jsou nesmírně zatěžující. Je to jako domlouvat se v jazyce, který neznáte, stýská si ředitel nemocnice

Takže se opírám o lidi, kterým věřím. To funguje, ať je to politika, ať je to kultura. Ale samozřejmě nezabráníte tomu, že vám na debatu přijde někdo nepřipravený nebo někdo, komu to moc nejde. Ale to k tomu patří: ať je to debata o klimatu, o současné literatuře, o divadle, nebo i vzpomínkový pořad věnovaný třeba prezidentství Václava Havla.

Knihovna Václava Havla letos oslaví 20 let. Oslavovat budete příští čtvrtek 13. června na Pražském hradě. V bohatém celodenním programu mě zaujalo čtení z díla Václava Havla: Někam jsem to ukryl. Ještě jsem to nečetla. Co si přečtu?

To je bezvadná věc. Někam jsem to ukryl je jediná kniha, kterou jsme vydali, kterou po sobě Václav Havel nestihl korigovat.

Vy jste mu udělali takovou surovost? Vy byste to spálil určitě.

Je to surovost a zároveň radost. Tento poklad nalezl v garáži David Dušek, u jehož dědečka si Václav Havel ukryl zápisky ze svého uvěznění. Když se Charta vzepjala a Václav Havel s Ludvíkem Vaculíkem a Pavlem Landovským se snažili doručit její kopie státním orgánům, byli pronásledováni. Byla z toho obrovská honička a Václav Havel pak strávil řadu měsíců ve vazbě.

Po svém uvěznění napsal strhující reportáž, která je zajímavá tím, že ač byl politickým vězněm, samozřejmě napjatý a vystrašený, svůj pobyt ve vězeňské cele popisuje s obrovskou dávkou humoru. Třeba když popisuje svého spoluvězně. Najednou je to úplně živoucí Václav Havel.

Ukryl to tak pečlivě, že to nikdy za svého života nenalezl. Takže se musíme přiznat, že jsme to vydali neautorizované.

Čtěte také

Havel propadal skepsi, že se hodnoty Sametu neudrží. Jeho ideje chceme oživit, říkají dokumentaristé

V debatě, kterou jste zmínila, se mnou budou spoluautoři knihy. Někam jsem to ukryl obsahuje také eseje: psali do ní Michael Žantovský, bývalý ředitel Knihovny, Anna Freimanová, spolupracovnice Václava Havla a také David Dušek, v jehož majetku byla nalezena.

Takže debata na téma Václav Havel.

Debata na téma velice prekérní, protože Václav Havel tehdy své uvěznění popisuje s určitým selháním. Považoval za své selhání, že když byl z věznice propuštěn, vyšlo jakési prohlášení a tak dál. Celé je to zahaleno historickou mlhou a z této knihy uslyšíte autentický hlas tehdejšího Václava Havla.

Vy si své texty pravděpodobně nikam neschováváte, v dnešní době už asi ta potřeba neexistuje. Vzpomínám si na rozhovor s vaším tatínkem, který měl tak silnou autocenzuru, že nezdařilé texty pálil. Co se najde po Jáchymu Topolovi?

Dobře si pamatuji, jak jsem žil na Smíchově, měl jsem kamna a tam jsem všechny nezdařené básně a rukopisy pálil. Dodnes mám ještě takovou nejistotu, že když se mi něco nepovede a já to v počítači vyzmizíkuju, mám paranoiu, že jsem to nechal na nějaké „flešce“ a že by po mé smrti chtěl někdo vydat něco nedodělaného.

Proto kladu na srdce svému nakladateli Viktoru Stoilovovi, že nikdy po mé smrti nesmí nic vyjít, že jsou to samé nesmysly a bláboly.

Co by asi řekl Václav Havel, když jste mu vydali Někde jsem to ukryl?

Myslím si, že by se zaradoval, protože je to napsané naprosto skvěle, s humorem. Není sebemenší pochybnost, že je to Václav Havel. Protože byl hnidopich, možná by to někde upravil, někde seškrtal či doplnil, ale věřím, že by byl spokojen.

Čím se nechává Jáchym Topol při psaní vést? A proč si myslí, že věk knihy skončil? Poslechněte si celý rozhovor.