V pařížské kanalizaci žije několikanásobně víc krys než všech obyvatel francouzské metropole. Má to i své výhody
Pařížské kanalizace pocházejí z poloviny 19. století a jsou dlouhé dva a půl tisíce kilometrů. To je vzdálenost Praha - Paříž a zpět a ještě kus k tomu. Je to takové město pod městem. Na dohled od Eiffelovy věže u Almského mostu je totiž muzeum pařížských kanalizací, které se na podzim po tříleté rekonstrukci znovu otevřelo návštěvníkům. Tři metry pod zemí na vás čeká svět, který se řídi jiným režimem a kde kromě lidí natrefíte na různé druhy zvířat.
Scházím dolů po schodech, mířím do muzea kanalizací. Mými průvodci jsou Anita Ravlic z muzea kanalizací a Emmanuel Olivard, stokař, který tady pracuje.
Pozor na plyn
„První kanalizace tady vznikla už za Římanů, další ve středověku. Moderní kanalizační síť ale pochází z roku 1854. Vznikala za Napoleona III. pod vedením pařížského prefekta Barona Haussmanna a inženýra Evžena Belgranda,“ začíná s historií Emmanuel.
Emmanuel má modrou uniformu a žluté pípající zařízení: „Tohle je detektor plynu. Jsme ve fungující části kanalizační sítě. To znamená, že tady může unikat plyn. Proto u sebe stále nosíme detektor.“
Pařížské kanalizace jsou labyrint chodeb a tunelů. Tvoří je malé stoky, větší sběrné kanály i takzvané kanalizační dálnice. Stokaři se v této spleti cest neztratí, pomáhá jim důmyslný systém značení. I tady několik metrů pod zemí totiž najdete jména pařížských ulic a náměstí. Když se nahoře lidé probouzejí, dole už je čilý pracovní cvrkot.
Voní také koupelnová pěna
„Stokaři pracují hlavně ráno – od 6:50 do půl druhé odpoledne. Lidé totiž používají nejvíc vody právě v ranních hodinách. V této době je nejjednodušší čistit kanalizace, protože k tomu máme nejvíc vody. Většina lidí si myslí, že kanalizace vždycky smrdí po výkalech a močovině. Stejně tak ale cítíme vůni koupelové pěny nebo vůně z vaření.“
Kanalizace nejsou jenom kanalizacemi, ale prochází tudy také systém pitné vody a dokonce optické kabely pro připojení k internetu.
Některé nápady nestárnou
Pracovníci kanalizací využívají k čištění stok různé nástroje. Některé z nich vymysleli ještě naši předci, jako třeba obrovské koule, které se zavedly do kanalizačního systému a tlakem vody vymetaly písek a další odpad. Tyto koule se přestaly používat v 90. letech. Jiné typy nástrojů vymyšlené už před více než sto lety využívají stokaři ve své práci ještě dnes.
Anita Ravlic je manažerkou muzea. Teď jsme v suché části a pokračujeme do části, která je méně muzejní, ale více praktická. Tam se shromažďují vody, které se stékají z kanalizací Paříže:
„Tuhle loď využíváme k čistění sběrných stok. Tento typ plavidla pochází ze stejné doby, kdy vznikaly moderní pařížské kanalizace. Stále tady používáme nástroje, které vymysleli inženýři v 19. století.“
Čtěte také
Pařížská kanalizace je specifická i tím, že dokáže využívat systém gravitace. Ne všechny kanalizace ve světě to umí. Například londýnská má důmyslný systém pump, které čerpají vodu z jedné strany na druhou.
Ta pařížská je ale v tomhle docela autonomní, vystačí si sama o sobě právě s gravitací a dokáže taky vytápět pařížské domy a byty a dokonce i některé bazény.
Krysa a další spolubydlící
Emmanuel mi ukazuje krysu, která běží před námi: „Krys je zhruba dvakrát víc než Pařížanů. Žijí tady asi dva miliony dvě stě tisíc obyvatel a skoro čtyři a půl miliónu krys!"
„Jejich přítomnost v pařížské kanalizaci má i své výhody. Sežerou část odpadků a varují stokaře před rychlým stoupáním hladiny vody i před únikem plynu. Jejich nevýhodou je, že každý rok mají až deset vrhů. V každém z nich je zhruba deset mláďat. Pravidelně proto musíme omezovat jejich populaci.“
V pařížských kanalizacích žije taky hmyz – pavouci, komáři, švábi obecní i američtí – podle stokaře Emmanuela je tam možné natrefit na kousky dva až tři centimetry velké. V kanalizacích se jim líbí kombinace tepla a vlhka. Pracovníci proto musejí dávat pozor, aby si s sebou domů nepřinesli nezvaného hosta.
Související
-
Umění nenajdete jen v centru Paříže. Na předměstí Pantin vzniklo kulturní centrum ze staré továrny
Petici za znovuotevření kulturních míst podepsaly ve Francii začátkem února stovky lidí. Mezi signatáři jsou zástupci velkých galerií, ale i menších institucí z předměstí.
-
Sousoší Dělník a kolchoznice ze světové výstavy v Paříži se vrátilo na vysoký podstavec
Monumentální sousoší Dělník a kolchoznice na pařížském Expu v roce 1937 zaujalo natolik, že ho Francouzi chtěli dokonce od Sovětského svazu vykoupit. Ten to ale odmítl.
