Sousoší Dělník a kolchoznice ze světové výstavy v Paříži se vrátilo na vysoký podstavec
Francouzský tisk ho svého času označoval za největší dílo dvacátého století a traduje se, že blyštící se kolos tehdy obdivoval třeba spisovatel Romain Rolland nebo malíř Pablo Picasso. Monumentální sousoší Dělník a kolchoznice na pařížském Expu v roce 1937 zaujalo natolik, že ho Francouzi chtěli dokonce od Sovětského svazu vykoupit. Ten to ale odmítl a nařídil vrátit sochu do Moskvy, kde stojí dodnes.
Když v květnu 1937 otevřela návštěvníkům své brány Světová výstava, Sovětský svaz je chtěl ohromit jedním z nejdražších exponátů: tamní přírodní zdroje a rozvoj průmyslu ukazovala mapa šestkrát čtyři a půl metru zdobená drahými kovy a kameny. Místo rubínů a smaragdů ale tehdy pozornost široké veřejnosti i odborníků přitahovalo spíš něco jiného.
Nerezová dvojice proti orlici
Byli to Dělník a kolchoznice, pětadvacetimetrová dvojice z nerezové oceli zvedající bojovně nad hlavu srp a kladivo. Sousoší vévodilo vstupu do sovětského pavilonu. Se žulovým podstavcem se tyčilo do úctyhodných šedesáti metrů. Podle historika Pavla Něfjodova všechno ještě umocňovalo jeho umístění: „Organizátoři to tehdy uspořádali tak, že sovětský pavilon stál přímo naproti pavilonu Německa. Ta konfrontace byla opravdu výrazná.“
Čtěte také
Tváří v tvář proletářským hrdinům se vypínal pavilon nacistického Německa, na samém vršku seděla mohutná orlice svírající svastiku v pařátech. Střetnutí dvou totalitních režimů ve stínu Eiffelovy věže dva roky před začátkem druhé světové války snad už ani nemohlo být dramatičtější.
Rozřezaná cestou tam i zpět
Sousoší vznikalo kvapně během pouhých tří měsíců. Jeho autorka, prominentní sovětská sochařka Věra Muchinová, totiž čelila výtkám rady lidových komisařů. Třeba když chtěla, aby dělník a kolchoznice byli po vzoru antických soch nazí. Muchinová je musela obléct a dokonce odstranit i nevzhledné pytle pod očima kolchoznice. Teprve pak mohlo dílo vyrazit do Paříže.
„Sochu převáželi tak, že ji rozřezali na kousky, přičemž ne vždycky se to dělo na místech, kde mělo. Tam jela po železnici přes Polsko a Německo. Zpátky ji pak převezli loděmi do Leningradu, dnešního Petrohradu, a odtamtud do Moskvy,“ říká historik Pavel Něfjodov.
S vědomím toho, jaký propagandistický potenciál socha skýtá, rozhodlo se ji sovětské vedení po skončení výstavy vrátit do vlasti. Navzdory námitkám Muchinové i autora kompozice sovětského pavilonu, architekta Borise Iofana, padlo rozhodnutí o umístění sousoší v Moskvě u tehdejšího hlavního vchodu na VDNCh. Na takzvanou Výstavu úspěchů národního hospodářství.
Zpátky na piedestal
„Se zdejším umístěním nebyla spokojená ani ona, ani architekt Iofan, protože socha tu byla umístěná na rovné ploše, ne na nějakém vyvýšeném, slavnostním místě. Do konce života tak vedli jakýsi boj za to, aby tuto sochu někam přesunuli.“
Tím spíš, že původní pětatřicetimetrový žulový podstavec nahradil sotva třetinový. Teprve začátkem nového milénia, po šestileté, náročné rekonstrukci se kovový kolos znovu vrátil na vysoký podstavec.
Související
-
V Moskvě zrekonstruovali památku na Sovětský svaz. Mezi bývalými národními pavilony se dnes bruslí
Zastávka na takzvané Výstavě úspěchů národního hospodářství bývala neodmyslitelnou součástí prohlídky Moskvy. Areál ještě začátkem minulé dekády chátral. Co je v něm dnes?
-
Nevšední pamětihodnost na okraji Moskvy: v útrobách sportovního stadionu se skrývá Stalinův bunkr
Stalinův bunkr, zapečetěný objekt dlouhá desetiletí chátral, než mu alespoň malou část někdejšího lesku vrátila rozsáhlá rekonstrukce v devadesátých letech.
