V německém Rammelsbergu fárali horníci pro rudu tisíc let. Dnes je důl památkou UNESCO
Hornické řemeslo v Německu pomalu ale jistě mizí a z dolů se stávají muzea. Jako například v Rammelsbergu u města Goslar v pohoří Harc.
Před námi jsou malá dvířka a za nimi začíná chodba, která vede k první šachtě. Uvnitř hory je všechno malé, úzké a těsné, takže přilbou neustále oťukávám strop.
„Uvnitř hory je hustá síť cest, jsou kilometry dlouhé. Teď se pohybujeme jenom v její malé části. Ztratit se můžete velmi snadno, proto taky máte průvodce,“ říká důlní inženýr Stefan Dützer, který mě provází. V Rammelsbergu se těžila měď a olovo. To začalo být potřeba zejména po objevu knihtisku.
Od pravěku po 20. století
„Podle dochovaných pramenů se tu těžilo nejméně tisíc let. Ale velmi pravděpodobně je ta tradice mnohem starší. Archeologické nálezy dokládají, že se tu ruda zpracovávala už v době bronzové. To je zcela výjimečné, proto se také Rammelsberg stal světovou kulturní památkou,“ vysvětluje můj průvodce.
Stříbrný důl v polských Tarnovských Horách je zatopený pitnou vodou. Staletý systém odvodnění ocenilo i UNESCO
Stříbrný důl v Tarnovských Horách se letos dostal jako jediná průmyslová památka na seznam světového dědictví UNESCO. Za stovky let těžby tam horníci provrtali krajinu tisícovkami šachet jako ementál. Světovým unikátem je ale důl především kvůli systému regulace vody, při kterém není třeba nic čerpat na povrch. Návštěvníci se díky němu mohou štolami projet na loďce. Při těžbě stříbra se navíc nepoužívaly chemikálie, takže je voda pitná.
UNESCO zařadilo tento důl na svůj seznam v roce 1992, čtyři roky poté, co z hloubi hory vyfáral poslední horník.
Mech místo přilby
Horou protéká voda – cesty jsou rozčvachtané a ze stropů kape. Ještěže prý bylo suché léto, poznamenává Stefan Dützer, jinak by tu teď bylo vody víc. Život horníka asi nebyl žádný med…
„Chodili štolami s olejovými lampami, které moc nesvítí. Tehdejší horníci toho neviděli tolik jako my teď. Všude bylo šero a tma. Namísto přileb nosili čepici uvnitř vystlanou usušeným mechem, aby se nebouchali do hlavy. A na nohou měli dřeváky. Tak se tady dříve pracovalo,“ popisuje průvodce.
Těžce vydřená svoboda
Elektřina se do zdejších štol a šachet dostala až na začátku minulého století. Do té doby čekala na horníky v dole jen namáhavá a zdlouhavá ruční práce. Postupovali pomalu, jen asi třicet centimetrů denně – ručně vysekat díru, nasypat střelný prach, odpálit a získanou rudu vynosit na povrch.
Hornický skanzen Mayrau vypadá, jako by důl zavřel teprve včera. Provedou vás bývalí horníci
Prázdninový zpravodaj Radiožurnálu vyrazil do Vinařic nedaleko Kladna. Cílem jeho výletu byl hornický skanzen Mayrau. V něm můžete velmi zblízka zjistit, jak tvrdá byla práce horníků. Reportér si zkusil i dýchací přístroj báňských záchranářů.
Horníci ale měli i výsady. „Ve středověku byli horníci svobodnými lidmi – nemuseli platit daně, nemuseli do armády. Byla to náhrada za těžkou práci, kterou dělali. A měli i další práva. Někteří dokonce vařili pivo a prodávali ho.“ Později o svá privilegia přišli, jen ta těžká práce zůstala. „A tak se bouřili, hlavně 19. století bylo pro ně zlé,“ dodává Stefan Dützer.
Horníky vystřídali turisté
Kolem nás projíždí po malých kolejnicích důlní vláček – taky exponát. Slezli jsme asi 60 metrů do nitra hory, pod námi jsou ale další stovky metrů. Ty ale už lidé přenechali přírodě – jsou zaplavené spodní vodou.
Venku na úpatí hory jsou velké budovy – převlékárny horníků, úpravny rud, administrativní objekty… Všechny prázdné. I ony jsou pod památkovou ochranou UNESCO. Ukazují konec jedné velmi dlouhé tradice.
Související
-
Důl Zollverein dokazuje, že se průmyslová tvář Porúří mění
Což takhle udělat si malý výlet do bývalého těžebního zařízení a koksovny? Pravda, ani mně se tenhle nápad zpočátku moc nelíbil. Když jsem však nakonec zavítala do ...
