Stříbrný důl v polských Tarnovských Horách je zatopený pitnou vodou. Staletý systém odvodnění ocenilo i UNESCO

Chodby v dole jsou vyspádované, aby voda odtékala samospádem
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Chodby v dole jsou vyspádované, aby voda odtékala samospádem

Stříbrný důl v Tarnovských Horách se letos dostal jako jediná průmyslová památka na seznam světového dědictví UNESCO. Za stovky let těžby tam horníci provrtali krajinu tisícovkami šachet jako ementál. Světovým unikátem je ale důl především kvůli systému regulace vody, při kterém není třeba nic čerpat na povrch. Návštěvníci se díky němu mohou štolami projet na loďce. Při těžbě stříbra se navíc nepoužívaly chemikálie, takže je voda pitná.

Do podzemí jsme sjeli výtahem s Tomaszem Kikem, odborným asistentem na Slezské polytechnické univerzitě v Gliwicích, který tady ve volném čase provází, a jak je slyšet, umí obstojně česky.

První písemné zmínky o těžbě v Tarnovských horách jsou už ze 12. století. Teď jsme v dole na stříbro, olovo a zinek, kde se těžilo od druhé poloviny 18. století až téměř do začátku první světové války.

Čtěte také

12 hodin na kolenou

Jsme v šachtě Anděl z 18. století. Celoročně je tu stálá teplota 10 °C. Horníci tu pracovali vždy po dvou. Strop v šachtě je podepřen dřevěnými vzpěrami, které pod tlakem praskaly. Když šéf směny uslyšel praskání, byl to signál k tomu, utíkat rychle pryč.

Horníci pracovali v dole po dvou. Vzpěry občas tlak stěn nevydržely a došlo k závalu

Tomasz nás vede chodbami hlouběji do dolu. „Tady vpravo vidíte zával,“ ukazuje. Pak pokračujeme dál, pořád v mírném předklonu, abychom se neuhodili o strop šachty.

Většina chodeb v dole byla ale ještě o dost nižší a horníci tak strávili den vleže nebo vkleče. Přemýšlím, jaké to asi bylo, pracovat tady 12 hodin denně. Určitě nic příjemného.

Čtěte také

Vodní labyrint

Před námi je krásná studánka. Podle Tomasze je jich tady víc. „Voda je studená, má jen asi čtyři pět stupňů, ale můžete ji ochutnat,“ vybízí. Pak nasedáme do loděk a dál pokračujeme po vodním kanále. Jinak už se ani pokračovat nedá, všechno je tu zatopené.

Vodní kanály byly vybudované proto, aby odváděly vodu pryč z míst, kde se těžilo. Stále jsme nad úrovní hladiny řeky, voda tedy odtéká šachtami samospádem. Tomasz Kik se s obdivem upozorňuje na to, jak měli inženýři už před třemi sty lety systém odvodnění promyšlený.

Tomasz Kik ukazuje jeden ze závalů

„Celkem je v dolech třináct vodních chodeb, hloubka v místech, kterými právě projíždíme, je asi 80 centimetrů,“ doplňuje Tomasz Kik.

Jediný na světě

Právě unikátní systém kanálů, který samospádem odvádí vodu z dolů do řeky, zaujal UNESCO nejvíc.

„Abychom se na seznam dostali, museli jsme projet celý svět a porovnat náš důl s dalšími padesáti. Potvrdilo se, že náš systém hospodaření s podzemní vodou je jedinečný – labyrint koryt měří na 150 kilometrů,“ popisuje mi – teď už na povrchu – Grzegorz Rudnicki, který se stará o propagaci stříbrného dolu.

Dolomitová skála dobře filtruje vodu, takže se výborně hodí i k pití. Časem vznikl systém distribuce až do desítky kilometrů vzdálených obcí. Tarnovské hory tak zachraňovaly region před epidemiemi.

Čtěte také

UNESCO oslavovali na náměstí

Grzegorz Rudnicki byl také při tom, když se doly na seznam světového dědictví po více než čtvrt století příprav dostaly.

Nasedáme do loděk, dál už se dá dostat pouze po vodě

„Čekali jsme na výsledky na náměstí. Kandidovali jsme jako jediný průmyslový objekt. Byly to nervy, ale když nás na seznam zařadili, bylo to něco neuvěřitelného,“ vzpomíná. „Samozřejmě se objevily nějaké slzy radosti. Celé město se začalo bavit, náměstí bylo jako opojené.“

Díky zápisu se letos přijelo na stříbrný důl podívat dvakrát víc lidí než dřív. I se sousední štolou Černého pstruha to bylo skoro 130 tisíc návštěvníků. V nejbližších letech se pro ně chystají zpřístupnit další kilometry podzemních chodeb.