V kavárně syrského Arména v Karabachu je přítmí. Slunci stíní pytle s pískem – pro jistotu
Válka v Sýrii vyhnala z domovů mimo jiné i syrské Armény. Někteří našli nový domov v Náhorním Karabachu. Do správního centra Stěpanakertu se před nedávnou válkou přestěhovala rodina syrského Arména Hoviga Asmerjana. Dalo by se říct, že utekli z deště pod okap...
Dveře v kavárně pana Hoviga Asmerjana se netrhnou. V době šestitýdenní války ve svém podniku v centru Stěpanakertu hostil stovky reportérů z celého světa. Leckdy to bylo jediné místo, kde se přes den mohli trochu najíst. Peníze Hovig striktně odmítal.
Příhodné klima pro ovocný sad
„Na konci roku 2012 jsme se rozhodli odjet ze Sýrie. Rodinu jsem naložil do aut. Proč do Karabachu? Protože je to součást naší vlasti a líbili se mi zdejší lidé. Karabach se navíc ideálně hodil pro mé další plány. Chtěl jsem tady založit ovocné sady. Našel jsem tu vhodné podmínky. A jelikož je to – jak jsem řekl – naše pravlast –, považuji za svou povinnost, aby tady život pokračoval,“ vypráví.
Pana Hoviga a jeho rodinu do Karabachu, který Arméni nazývají Arcach, tedy přivedlo vlastenectví a příhodné klima: „Rostou tady olivovníky, kiwi, pistácie, několik druhů ovocných stromů, jejichž listí se hodí k výrobě ovocných čajů, máme tu granátovníky a taky tu rostou takové ty placaté perské broskve. To všechno u nás máme,“ raduje se.
Podruhé neodejdu
Tento syrský Armén koupil dvacet hektarů úrodné půdy u Askeranu nedaleko Stěpanakertu. Teď tam ale nemůže: „Dopadlo tam hodně projektilů a zatím přesně nevím, jaké celkové škody způsobily. Moji zaměstnanci se tam byli podívat, ale jen zběžně, protože je to tam pořád hodně nebezpečné. Přinesli mi odtud kus střely, který jsem vystavil tady v kavárně.“
Hovig Asmerjan byl jedním z hrstky civilistů ve Stěpanakertu, kteří se v těch nejhorších dnech války odmítli evakuovat.
Čtěte také
„Zůstal jsem tady celou dobu, ale v hlavě jsem si nakreslil nepřekročitelnou červenou čáru. Řekl jsem si, že odejdu až s posledním arménským vojákem. Nejhorší byl ten poslední den války – stát se mohlo cokoli, protože Ázerbájdžánci už byli na dohled. Mezi lidmi vypukla panika a zoufale hledali, kdo by je ochránil. To bylo nejhorší,“ popisuje dramatickou každodennost.
Budoucnost nejistá
Panu Hovigovi druhá válka vzala poslední zbytky iluzí o alespoň jakés-takés spravedlnosti současného světa. Co bude dál, to si netroufá odhadnout.
V kavárně Hoviga Asmerjana panuje přítmí, přestože venku svítí slunce. Pan Hovig má totiž okna svého krásného kamenného domku vyplněná pytli s pískem, které mají chránit před úlomky střel. Říká, že ty pytle tam zatím nechá. Pro jistotu.
Související
-
Nikdy jsem neviděla v očích lidí tolik beznaděje, líčí tureckou ofenzivu do Sýrie Lenka Klicperová
Vzpomínky na to, co spolu s kolegyní Markétou Kutilovou viděly v Sýrii, jim stále vhání slzy do očí. Bylo to nejhorší, co jsme zatím zažily, vypráví válečná reportérka.
-
Nejdůležitější věci se často dějí po skončení válečného konfliktu, říká fotografka Štuková
Do Náhorního Karabachu přijela, když většina novinářů byla pryč. Jarmilu Štukovou zajímají příběhy lidí, kteří se vracejí do svých poničených domovů a snaží se začít znovu.
