V jeho dílně tiskli Lhoták, Pilař i Born. „Tiskař se musí vžít do výtvarníka, dílo vzniká společnou prací,“ popisuje litograf

8 fotografií

Když si tady nějaký výtvarník, třeba Adolf Born, nechá udělat 100 litografií, které mají největší cenu? První nebo poslední?

Každý výtvarník litografie podepíše a očísluje, dejme tomu od jedné do sta. Tiskař vždycky vezme papír a dá ho vytištěný zpátky na stůl, takže ten štos má určité pořadí. Pak se to celé přehodí a jede se obráceně. Takže ten, který byl poslední, je první a první je poslední.

Čtěte také

Malby, grafiky i kresby... Výstava v Hluboké nad Vltavou představuje dílo Kamila Lhotáka

Když si pro sebe necháváme tisky, víme, že je ideální sáhnout někam doprostřed, protože ze začátku chvilku trvá, než se to rozjede. Hledají se různé mouchy, kde je něco přetaženého nebo začne chytat nějaká tečka… Během první čtvrtiny se to všechno vychytá.

Pořadí má význam u hlubotisků – když se destička neustále vytírá rukou, přece jenom to trochu ubývá, jak se to zespodu uhlazuje. Někdo je přesvědčený, že první tisky jsou kvalitnější než poslední…

Pojďme k celému tomu procesu. Kámen – vápenec a výtvarník, který na něj maluje to, co chce potom na tisku mít. Čím maluje?

Prostředek, kterým maluje, musí mít jednu jedinou vlastnost, která je důležitá pro litografii – musí to být mastná křída nebo mastná tuš. Princip litografie je založený na odpuzování vody a mastnoty. Tyhle dvě veličiny se nemají rády. Proto se kreslí mastnou křídou.

Kdybych tenhle kámen teď otřel vodou, voda bude při navalování odpuzovat barvu, která se nanáší na kámen, ale tam, kde je mastná kresba, tam tu barvu přijme. Proto musí tiskař kámen neustále udržovat vlhký. Kdyby uschnul, působil by jako matrice knihtisku a zaválel by se celý barvou.

Litografové otec Martin a syn Matěj Boudovi|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

Nejstarší artefakty v této dílně jsou kameny?

Asi ano, ale jsou to i stolky. Původně tu tyhle přetiskové stoly nebyly. Dřív tu byl takzvaný flach, takový velký litografický rychlolis, můžete ho najít v Národním technickém muzeu. To byl přímý tisk, kdy se kámen dával přímo na papír.

Tyhle stolky mají nožičky, mezi kterými bylo zrcadlo. Litografové byli tak zruční, že rovnou malovali zrcadlově obráceně. Koukali do toho zrcadla a kreslili rukou. Práce, na kterou dnes člověk kouká jako blázen. Na některých kamenech tu ještě máme původní staré věci, které se tu tiskly. Člověk žasne, jak byli šikovní. Dneska by to asi už nikdo neuměl.

Čtěte také

V Galerii Vinohradská začala výstava kreseb o víně. „Tři dvojky vína jsou lepší než tři půllitry piva,“ říká humorista Jiří Slíva

Je nějaký moment, kdy jste v dílně nejradši?

Nabízelo by se říct, že když mi výtvarník přinese peníze. (směje se) Ne, to víte, že jsem rád, když se grafika povede, o peníze nejde, i když i to je potřeba. Když jste v roli tiskaře, musíte se vžít do toho výtvarníka, dílo vzniká společnou spoluprací. Není to tak, že by mezi sebou bojovali.

Občas se stane, že někdo takový přijde a s takovým výtvarníkem se tiskne špatně. Neví co chce, nemá žádnou skicu, ale ví, že to, co nám vzniklo, není ono. To je trochu nepříjemné. Ale takoví lidé se sem potom většinou už nevrátí. Lidi, kteří sem chodí tisknout, jsou v podstatě naši kamarádi, přátelé. Nejde to jinak.

Schovává si Martin Bouda některé originály nakreslené na kameni? A má dům, kde tvořili bratři Čapkové, svého genia loci? Poslechněte si celý rozhovor.