Sloužil v izraelské armádě. „Myslel jsem si, že jsem větší srab, než jsem byl. Strach nevydrží dlouho,“ líčí David Shorf

Z vaší knihy mám pocit, že pro váš život bylo klíčové setkání se strýčkem a tetou.

Ano, to byl rozhodující okamžik v tom, že jsem se rozhodl odjet do Izraele. V té době jsem se hledal, studoval jsem, ale jen proto, abych mohl drnkat na kytaru a nemusel na vojnu, což se mé rodině nelíbilo. Ti chtěli mít v rodině právníka nebo lékaře.

A v té době přijeli příbuzní z Izraele a já viděl jejich posturu, která byla jiná než všechno, co jsem do té doby znal. Moje rodina si na mě stěžovala, jak jsem k ničemu, strýček s tetou z Izraele se usmívali a říkali, že si cestu najdu. A nabídli mi, že můžu přijet k nim na návštěvu. Konečně mě někdo ocenil, to bylo skvělé.

Čtěte také

Etiopští židé se považují za ztracený dvanáctý kmen Izraele. Víru i tradice si udrželi po staletí

Čím to je, že příbuzní měli jinou energii, vitalitu?

Strýc s tetou do Izraele odjeli v roce 1968, byli to aškenázští Židé, odstěhovali se do malého městečka Chadera, což je malé místo, kde je jedna ulice s tankem a jedna bez. Z Česka si nechali oblibu evropského jídla. Když jsem se kamarádil s jejich sousedkou původem z Maroka, tak jsem zažil první setkání s vnitřním židovským rasismem – tetička mi řekla, že sousedka je černá. Strýc s tetou by se nedotkli shawarmy, pro ně to bylo arabské jídlo. Ta energie, kterou měli, se těžko se vysvětluje, ale chtěl jsem ji taky.

Československý původ? Spíš na obtíž

První povolávací dopis do armády s trojúhelníkovým razítkem jste dostal už během studia na Hebrew University of Jerusalem.

Obával jsem se toho, přestože jsem věděl, že v Izraeli je branná povinnost a já musel do armády proto, že jsem dostal izraelský pas. Myslel jsem si ale, že mě nechají aspoň dostudovat. Cloumali mnou dva pocity: jeden, že bych chtěl sloužit a druhý, že se toho hrozně bojím.

Když je ti devatenáct, myslíš si, že jsi nesmrtelný. A kromě toho ještě spoustu blbostí. Nejhorší je, že si je nenecháš vymluvit...
David Shorf, citace z knihy Sloužil jsem v Gaze

Napsal jsem to i do knihy – myslel jsem si, že bych měl dělat něco důležitého. Když už tam musím, tak ať to stojí za to. Myslel jsem si, že tím že jsem se narodil v komunistickém Československu, bych mohl být důležitý.

Po jednom dopisu s trojúhelníčkem přicházely další, já chodil po různých testech. Proces přijetí do armády je dlouhý, neabsolvoval jsem totiž to co, rodilí Izraelci. Nevěděl jsem, jestli mám být co nejlepší, nebo nejhorší. Ani jsem nevěděl, že existuje sociální číslo, které kastuje lidi do armády podle toho, kde vyrůstali a z jaké jsou rodiny. Tam už mi ubrali body právě proto, že jsem byl z Československa a byl jsem tedy mírně nedůvěryhodný, tím pádem možnost stát se agentem Mosadu padla. 

Obálka knihy Sloužil jsem v Gaze|foto:Vydavatelství Nastole

Nejzajímavější nabídku jsem dostal po vyplnění formuláře se závislostmi, kde jsem u alkoholu zaškrtl políčko „vždy“. Evaluační důstojník mi v dopise napsal, abych se někam dostavil na pohovor. Nešlo ale o tajnou službu, šlo o to, jestli bych chtěl dělat řidiče, ale protože jsem u toho políčka alkohol napsal ano, tak jsem šel na pohovor, kde si mě chtěli prověřit. Tam se mě ptali, zda chci sloužit v izraelské armádě. Vyhýbal jsem se přímé odpovědi a říkal, že ano, ale až dostuduji. Tenhle přístup se důstojníkovi nelíbil a tak jsem přišel o možnost být řidičem čtyřiadvaceti tunových tahačů.

Na straně ruského mafiána

V knize mě překvapila informace o tom, jak se v izraelské armádě nepoužívají represe.

To je nebezpečná generalizace, že tam nejsou žádné represe. Spíš je to princip toho, že očekáváte spravedlivý trest. U opušťáků to například funguje tak, že velitelé chtějí, aby si lidé udělali seznam, kdy jedou domů. Což se týká území na západním břehu a v Gaze, je třeba mít určitý počet vojáků na základně, aby byla operabilní.

Velitelům je jedno, kdo zůstane a kdo odjede. Takže se rozdají se papíry a řekne se, udělejte si seznam, kdo zůstane. Musíte si dávat pozor na to, kdo jede před vámi – musí to být spolehlivý člověk, který se včas vrátí na základnu, jinak totiž nikam nejedete. V tom je hlubší myšlenka toho, že když se na spoluvojáka nelze spolehnout v tak banální záležitosti, jako je včasný návrat, jak to asi pak bude vypadat se spolehlivostí a důvěrou v boji.

Kdo to byl Abba?

Abba byl ruský emigrant, který pravděpodobně s židovstvím neměl nic společného, jehož jsem se dost bál. Měl asi o hlavu a půl víc než já, byl širší a větší, s velkým pupkem a hustým knírkem. Připadalo mi, že všechno řídí jen tím, že vejde do místnosti. Dostal jsem se do výcviku, kde on se svými kumpány vládl trochu jako ve vězení.

Abba znamená hebrejsky táta, on si tak nechával říkat od svých ruských kumpánů, hebrejštinou mluvili jen s veliteli, jinak mluvili v ruštině, a to hlavně sprostě. Dostal jsem se do situace, kdy jsem se musel rozhodnout mezi tím, jestli budu na straně izraelských velitelů, nebo Abbově. 

Jak jste se rozhodl?

Rozhodl jsem se pro Abbu, protože je lepší přežít. Když zůstáváte v jedné místnosti s vedoucím ruské mafie, tak je dobré být na jeho straně. V souvislosti s Abbou jsem se snažil být nevýrazným a nevýznamným. Šikana by myslím neprošla, se žádnou jsem se v izraelské armádě nesetkal. 

Čtěte také

„Momenty, kdy má člověk opravdu strach.“ Martin Dorazín se vydal k frontě na východě Ukrajiny s autem plným chleba

Co vám služba dala?

Nedostal jsem se nikdy od té doby na hranici strachu z neznáma. Ověřil jsem si, že strach nevydrží dlouho. Když někde v noci hlídáte mezi dvěma arabskými vesnicemi a slyšíte různé věci, co se odehrávají, vaši dva kamarádi spí, tak se bojíte šest hodin, a pak už to nejde a jste ze strachu unavení. Nikdy vlastně nevíte, kdo jste.

Myslel jsem si, že se budu chtít dostat ven z armády, ale tím, že velitelé i spoluvojáci byli hrozně přijemní, tak jsem nějaký odchod odkládal, až jsem jej úplně zavrhl. Myslel jsme si, že jsem větší srab, než jsem byl, což v životě pomáhá.

Jak vypadá rabínský soud před svatbou? A proč se David Shorf vrátil domů? Poslechněte si celý rozhovor!