V duchu jsem trochu showman. Po zkoušce s herci jsem unavený, jako bych fáral, přiznává Miroslav Hanuš

V Divadle v Dlouhé režíroval Miroslav Hanuš třeba představení Tajný deník Adriana Molea a v pražském Studiu Dva bude mít v březnu premiéru jeho inscenace Odpočívej ve svém pokoji s hereckými hvězdami Danielou Kolářovou a Martou Vančurovou. „Je to o dvou dámách na dvoulůžkovém pokoji v domově pro seniory, které vedou zásadní bitvu svého života – kdo bude mít lepší postel u okna,“ představuje zápletku hry.

Režisér-showman

„Tuhle hru jsem vzal především proto, že tyto dvě dámy jsou ‚moje hvězdy‘. Už když jsem šel na DAMU, byly to hvězdy prvního formátu a navíc krasavice. A já jsem i jako režisér před nimi stále jako ten chlapec – ostýchám se, ale musím režírovat,“ přiznává Miroslav Hanuš s tím, že respekt a obdiv k jeho hereckým idolům mu pomáhá překonávat humor.

O starých lidech dělám hrozně rád. Jsou pro mě zajímavější. Když je někdo blbec, tak zůstane blbec, to se nevylepší, ale je to starej blbec. Už něčím prošel. Staří lidé někam dozráli, zpomalili, nemají ty ambice, které vás štvou dopředu. A ostatně všechny to čeká.
Miroslav Hanuš

„Nejradši mám, když je rozesměju,“ svěřuje se. „Po zkoušce jsem někdy strašně unavený a říkám si: Jak je to možný, vždyť jsem nic nevykonal? Když režíruju, mapuju ty situace a postavy, ale současně – aby herci měli radost, protože jsem trochu v duchu showman – tak ještě hraju jedno představení pro ty kolegy. Takže po čtyřech hodinách zkoušky jsem, jako kdybych fáral, a jenom zvadle sedím.

Jak umřít na rock'n'roll

Kromě režie se Miroslav Hanuš věnuje i převádění literárních děl na divadelní jeviště. Za sebou má dramatizace Romance pro křídlovku, humoristických románů Pan Kaplan má třídu rád a Tajný deník Adriana Molea nebo knihy Roberta Fulghuma Drž mě pevně, miluj mě zlehka.

Osobnost, jako byl Václav Havel, tu dnes chybí, říkají autoři divadelní inscenace Dopisy Olze

• Upravit
• Smazat

Četli jste někdy Dopisy Olze? A šli byste na ně do divadla? Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka věří, že na inscenaci, kterou pod stejnojmenným názvem připravili pro pražské Divadlo v Dlouhé, lidé přijdou. Přestože lehké srdce před první veřejnou generálkou nemají.

„Dramatizace nespočívá v tom, že to všechno vezmete a otrocky tam narvete, co se vejde. Řada obrazů tam nakonec vůbec není, musíte si z toho vzít témata,“ popisuje. „Třeba román Roberta Fulghuma je úplně nevhodný k dramatizaci, protože nemá žádný děj. Ale vzalo mě na tom to prostředí argentinského tanga. Chtěl jsem ztvárnit tenhle svět zvláštních, zajímavých lidí a krásné muziky.“

A s hudbou je spojená i jeho chystaná inscenace v kladenském divadle nazvaná Jak umřít na rock'n'roll, která pojednává o tragickém osudu české rockové legendy Miki Volkovi. „Rock'n'roll jako takový mě baví, na ten dokážu trsat, až si musím převlíkat košile. Ale tohle není muzikál, spíš rocková fantasmagorie, kde používám hodně muziky,“ představuje hru, která by měla mít premiéru v květnu. Spíš než hudební složka je ale pro režiséra a dramaturga strhující lidský osud Mikiho Volka. „Rock'n'rollu zaplatil svou duší – a umřel na umění,“ shrnuje.