V byznysu je hodně adrenalinu stejně jako na frontě, říká ukrajinský veterán
Když mají štěstí a vrátí se domů, bloumají bezcílně ulicemi, kouří jednu za druhou, často se opíjejí. Společnou řeč najdou jen s těmi, se kterými dlouhé měsíce bojovali na frontě. Váleční veteráni se jen těžko vracejí do normálního života i v zemích, kde jim pomáhá stát a rozličné organizace. Na Ukrajině jsou v tom ale sami, a tak si musejí i sami poradit.
Sporý, ramenatý chlapík s hustým plnovousem ukazuje na stoly v pizzerii vytvořené z vystřílených nábojnic. Stěny zdobí vlajky a nášivky různých jednotek. Nechybí ani atrapy zbraní. Mezi hosty kmitají mladé dívky.
„Nepracují tu jenom veteráni, chceme, aby se socializovali, to je nesmírně důležité. Nechci vytvářet uzavřenou kastu,“ říká dvaatřicetiletý Leonid.
Život po válce
Na frontu šel před čtyřmi lety. Sloužil u pěchoty, bojoval u Doněckého letiště a u Debalceva, tedy v místech nejtvrdších střetů s proruskými separatisty.
Anně je teprve sedmadvacet a už je manželkou válečného veterána. Ví dobře, jaké to je, když se chlap vrátí z války. „Nikdy mi o válce nic neříkal a zpočátku to s ním bylo dost těžké. Nejraději se scházel s kamarády z jednotky,“ vzpomíná.
„Víte, šel bojovat dobrovolně a byl rok v první linii. To válečné post trauma trápí asi všechny,“ dodává Anna.
Smysl života
„Návrat byl těžký pro nás pro všechny. Pak mi ale zavolal jeden desátník od námořnictva, že chce vytvořit skupinu veteránů a pomáhat dalším. Stejně jsem neměl do čeho píchnout, tak jsem se přidal,“ vypráví.
Leonid s kolegy objížděli nemocnice s raněnými vojáky, navštěvovali pozůstalé, sirotky a vymýšleli, jak jim pomoct. Obraceli se na ně veteráni, kteří se nedokázali vrátit ke své původní profesi nebo je jejich zaměstnavatelé ze strachu nevzali zpátky.
Leonid, pro přátele Lev, začal péct první pizzu v obchodě na Besarabském náměstí v Kyjevě před třemi lety. V kapse měl 50 dolarů, žena byla v osmém měsíci a reklamu si nemohl nedovolit.
„Napsal jsem na Facebook, že otvírám a že jsem veterán. A okamžitě se ke mně začali hrnout lidi. Vůbec jsem s tím nepočítal, ale stalo se,“ konstatuje. Hrdost na obránce z východní Ukrajiny sehrála zásadní roli. Jenže to by na fungující byznys nestačilo. Leonid má zřejmě talent, vytrvalost a hlavně našel nějaký smysl života.
Veterano byznys
Veterano pizza už dávno není jediný podnik, který Leonid řídí. Založil firmu Veterano group a postupně otevřel pět pizzerií, k tomu sedmnáct Vetereno kafé. Provozuje i malé sluneční elektrárny, přidal Veterano taxi a bezpečnostní službu. Zaměstnává sto padesát lidí.
Historici z ukrajinského muzea hledají nezvěstné a vracejí čest padlým z války na Donbase
Válka na Donbase trvá už bezmála čtyři roky a je tématem nejen pro novináře a vojenské experty, ale už i pro historiky. Zaměstnanci ukrajinského vojensko-historického muzea v Kyjevě jezdí na frontové linie pátrat po padlých vojácích a nashromáždili při tom stovky různých předmětů. Další exponáty muzeu věnovala armáda, sami vojáci nebo jejich blízcí.
„Byznys se podobá válce. Musíte plánovat strategii, dělat prognózy, riskovat. Je v tom taky hodně adrenalinu, stejně jako na frontě. Akorát v kuchyni nikdo neumírá,“ dodává.
Za čtyři roky bojů na východní Ukrajině prošlo válkou přes tři sta tisíc ukrajinských vojáků. Podle úřadů tisíc z nich po návratu domů spáchalo sebevraždu. Některé spolubojovníky možná zachránila i pizza Leonida Ostalceva.