Unikátní srbskou horskou úzkokolejku vzkřísili turisté a Emir Kusturica
Území bývalé Jugoslávie bylo proslulé sítí úzkokolejných drah. Celkem jich byly asi tři tisíce kilometrů, zdolávaly vysoké horské průsmyky nebo hluboké soutěsky a propojovly i obtížně přístupná místa. Postupně ale nad vlaky zvítězila auta a koncem minulého století skoro všechny úzkokolejky pro nehospodárnost zrušili. Výjimkou je region Mokra Gora na jihu Srbska, kde se dosud jezdí na unikátní horské trati, takzvané Šarganské osmičce.
Dieselová mašina táhne čtyři vagóny a supí do vrchu. Má co dělat, aby to utáhla. Vagóny jsou plné cestujících, sotva se najde místo na sednutí, a uvnitř vagónu zní balkánská hudba, kterou jde jen těžko překřičet.
Čtěte také
Ležatá osmička
Železnici, která protnula zemi ze severu na jih, postavilo Srbsko už v roce 1884. Země se potýkala s nepřístupností horských oblastí na západě i východě.
V roce 1916, za rakousko-uherské okupace, při budování jednoho z prvních tunelů zavalila zemina na 200 italských a ruských zajatců.
Natáhnout koleje, které by propojily metropoli Bělehrad se Sarajevem, znamenalo překonat pohoří Šargan vysoké přes tisíc metrů. Stavitelé vymysleli unikátní řešení – dráhu, která se stoupá vzhůru v táhlé ležaté osmičce
Cestou vzhůru projíždíme 20 tunelů, z nichž nejdelší má 1,5 kilometru a nejkratší jenom asi 20 metrů. Ve stanici Šargan Vitasi, na samém vršku kopce, přepojují železničáři lokomotivu a jedeme zase dolů.
My ovšem spolu s jedním z průvodčích vystupujeme z vlaku hned za druhým tunelem. Necháme vlak projet pod námi, vrátíme se tunelem zpátky, pak seběhneme dolů a budeme tam dřív než vlak.
Pot a krev
Šarganská osmička je vykoupená potem a krví. V roce 1916, za rakousko-uherské okupace, tu při budování jednoho z prvních tunelů zavalila zemina na 200 italských a ruských zajatců. Později pracovalo na stavbě 5000 dělníků.
Čtěte také
První vlak tu projel 25. ledna 1925. Cesta byla pomalá, ale měla své kouzlo, vzpomíná televizní reportérka Lydie, která pod Šarganem prožila dětství a pamatuje si, když tady ještě jezdily pravidelné spoje.
„V každém vagóně byla skvělá atmosféra. Povídali jsme si, společně jedli, smáli se a zpívali. Do Bělehradu to trvalo strašně dlouho, kolem dvaceti až třiceti hodin, ale bylo to jediné spojení,“ vypráví pamětnice.
Zmrtvýchvstání
Poslední z těchto vlaků tudy projel v únoru 1974, pak bylo na kolejích dlouho ticho. Úzkokolejka se znovu začala probouzet až díky nadšencům koncem 90. let.
Stanice Golubiči, kde teď na pět minut zastavujeme, posloužila režisérovi Emiru Kusturicovi jako kulisa pro natáčení filmu Život je zázrak. Vypráví o tom, jak sem v 90. letech přijíždí inženýr z Bělehradu stavět turistickou železnici a dostává se přitom do víru balkánských válek.
Čtěte také
I tento příběh přispěl k popularitě Šarganské osmičky, které poslední dobou kilometry úspěšně přibývají. Dnes už koleje vedou až do bosenského Visegrádu.
Související
-
Parní lokomotivy se vrátily do Londýna. Historická železnice...
Jen málokterý cestující dojede v Londýně až na konečnou zastávku červené linky metra na severovýchodním cípu britské metropole. Ona tedy Central Line vedla původně ...
-
Česká expedice objevila zapomenutou Stalinovu železnici
Zapomenuté lokomotivy, zarostlé zrezivělé koleje, polorozpadlé baráky – právě tak vypadá slavná sovětská trať 501 a 503, veledílo stalinských dob, které dnes nese p...
