Česká expedice objevila zapomenutou Stalinovu železnici
Zapomenuté lokomotivy, zarostlé zrezivělé koleje, polorozpadlé baráky – právě tak vypadá slavná sovětská trať 501 a 503, veledílo stalinských dob, které dnes nese přídomek Mrtvá trať. U nadšenců do železnic dodnes vzbuzuje překvapený úžas, u obětí stalinských represí mrazení v zádech.
Železnici, která měla vést napříč severem Sovětského svazu, stavěly v extrémních arktických podmínkách nevinní lidé uvěznění sovětským režimem. Dodnes živé svědectví o nedávné historii Ruska se vydala zkoumat expedice českých rusistů.
„Tábory jsme našli v poměrně zachovalém stavu, což nás překvapilo. Zhruba polovina domů měla ještě zachovalou střechu a byly ve stavu, jako kdyby je vězni opustili před nějakými dvěma nebo třemi lety,“ popisuje rusista Štěpán Černoušek pracovní tábory sovětského gulagu, rozeseté daleko na Sibiři podél zbytků trati, jež měla spojit řeky Jenisej a Ob.
„Trať se stavěla mezi lety 1947 a 1953 na přímý rozkaz Stalina. Důvodů pro stavbu bylo zřejmě několik včetně strategických, tedy aby bylo severní pobřeží Severního ledového oceánu dostupné po železnici. A kromě toho šlo také o plány na spojení Ruska se Spojenými státy,“ vysvětluje Štěpán Černoušek.
K tomu nakonec nedošlo a záhy se ukázalo, že je železnice vlastně zbytečná. Po Stalinově smrti bylo proto od její stavby úplně upuštěno. S výsledky expedice, kterou skupinka Čechů podnikla v létě roku 2009 do nitra sibiřské tajgy u řeky Jenisej, se tento týden v Moskvě měla šanci seznámit ruská veřejnost.
„Ohromuje mě, s jakou odvahou se na expedici vypravili, jak daleko došli a hlavně jak zajímavé materiály nashromáždili,“ říká po přednášce Štěpána Černouška a rusistky Marty Novákové novinář a amatérský historik a geograf Anatolij Voronin. A jak dodává, oceňuje především pohled zvenčí, nezatížený sovětskou minulostí. Byť s ní, jak připomíná, Česko samozřejmě má mnoho společného.
S tím souhlasí i Roman Romanov, zástupce ředitele moskevského Muzea gulagu, na jehož půdě se přednáška – i přes dramatické téma plná humoru – odehrála: „Nadchlo mě, jak byla prezentace veselá, živá a prostá předsudků. Přesně taková věc může zaujmout mladé lidi, o což se snažíme.“
„Stejně podnětný je i nabízený úhel pohledu, který je jiný než ten náš. Je zajímavé podívat se na vlastní historii očima lidí z jiné země a zakusit to, jak prožívají věci oni,“ dodává Roman Romanov. Nevylučuje přitom, že by jeho instituce mohla putování, jež má být podkladem pro další historickou, dokumentární i uměleckou práci, věnovat dokonce celou výstavu.
Tím ovšem pátrání po tom, co z jednoho z nejgrandióznějších projektů stalinské éry zbylo, nekončí, podotýká režisérka a rusistka Marta Nováková. „Mrtvá trať byla rozdělena na dva úseky. Úsek 503 z Igarky jsme prozkoumávali v létě roku 2009 a teď jedeme na úsek 501 ze Selechardu,“ přibližuje.
„Ten je mnohem více probádán, prozkoumán a možná i zachován, protože v těchto krajích působí různé skupinky, které fenomén Mrtvé trati zajímá,“ dodává Marta Nováková, která z obou projektů hodlá čerpat také materiál pro svůj chystaný celovečerní film.
Marta Nováková v těchto dnech vyráží právě na expedici nazvanou Expedice 501 podle úseku trati mezi Igarkou a Salechardem. Tento úsek je na rozdíl od toho s označením 503 více probádaný. Co je tedy úkolem aktuální výpravy? „Konkrétní úkoly jsme si nezadali,“ připouští členka expedice v rozhovoru pro Zápisník zahraničních zpravodajů.
„Jedeme trať prozkoumat v jiném ročním období, takže doufáme, že se dostaneme mnohem hlouběji do tajgy podél železnice, což v létě kvůli zarostlému náspu nebylo možné,“ vysvětluje. Jak to vlastně na trati vypadá a jaké zážitky si Marta Nováková odnesla z minulé expedice do míst, kam desetiletí nevstoupila lidská noha, se dozvíte při poslechu záznamu celého rozhovoru.
Zobrazit Mrtvou trať mezi Igarkou a Salechardem v Rusku na větší mapě
