Parní lokomotivy se vrátily do Londýna. Historická železnice se stala vyhledávanou atrakcí
Jen málokterý cestující dojede v Londýně až na konečnou zastávku červené linky metra na severovýchodním cípu britské metropole. Ona tedy Central Line vedla původně ještě dál než jen do Eppingu. Na tuhle málo využívanou větev se ale v posledních letech vrátily parní lokomotivy. Z někdejší nevyužívané trati je dneska vyhledávaná atrakce.
„Vidíte tamhle tu cedulku 0,0 kilometru? Od nádraží v Ongaru se dodnes počítají vzdálenosti celé sítě londýnského metra. Je to něco jako nultý poledník, je to taková Greenwich podzemní dráhy. Tady byla až do roku 1994 nejvýchodnější výspa linky Central Line,“ provádí mě po nádherném nádraží připomínajícím filmové kulisy Dean Walton.
Marketingový ředitel historické železnice ostatně tvrdí, že cílem je, aby Ongar vypadal zanedlouho přesně tak, jako v roce 1865, tedy na začátku provozu zdejší malebné trati.
„V 90. letech se stávalo, že tahle vzdálená větev metra měla v neděli jen 6 pasažérů, takže její provoz byl ukrutně ztrátový. Vlaky pendlovaly mezi Eppingem a Ongarem a lidé se zvykli jezdit autem do Eppingu a až tam přesednout na metro. Od roku 2012 tady provozujeme historickou železnici, kde se střídají dieselové a parní lokomotivy. Jezdíme v sobotu a v neděli. Když mají děti prázdniny, tak i ve středu,“ vypočítává můj průvodce a jeden z neplacených dobrovolníků Jeff.
Restauruje se každých 10 let
Ač neměl před odchodem do důchodu s železnicí nic společného, kouzlu místní historické trati beze zbytku propadl. Při pohledu na okouzlující detaily, od buřinky a livreje přednosty stanice po nablýskané vagóny, se mu ani trochu nedivím.
Za 13 liber za dospělého absolvujete na historické železnici Epping - Ongar kombinovaný zážitek, z konečné stanice metra vás přiveze historický double-decker, první část cesty absolvujete ve vlaku taženém parní lokomotivou, aby pak nazpátek táhla 11 kilometrů vagóny lokomotiva dieselová.
„Tady za námi máme Isabel. To je jedna z našich menších lokomotiv. Je menší než Jennifer, která dneska jezdí na trati. Isabel se teď kompletně restauruje, což se podle britských předpisů musí u tohoto typu lokomotivy dělat každých 10 let. Některé součástky se musejí vyměnit, a někdy třeba celý kotel,“ popisuje mi s nadšením v oku 18letý Luke, který je prvním učněm, jehož si historická železnice, která stojí a padá na nadšení dobrovolníků, hodlá vychovat. Ten zmiňuje důležitou věc, a sice že většinu lokomotiv mají jen na část roku v pronájmu.
„Asi je to jednak síla všech těch úžasných lokomotiv a taky nostalgie. Jak se spousta lidí zajímá o letadla a auta, tak nás prostě fascinuje historická železnice. Mě to chytlo už na škole. Sám jsem pracoval 40 let na dráze a teď jsem asi 11 let tady,“ snaží se definovat posedlost místních nadšenců Roger, který si dnes vzal i se svým vnukem službu v obchůdku s občerstvením a suvenýry na stanici NorthWeald.
