Poslední české vesnici v srbském Banátu hrozí zánik. Krajané v ní žili po dvě století
Českou stopu najdete také v srbském Banátu. Jednu z jeho nejkrásnějších obcí – České Selo – tu krajané založili už před téměř 200 lety. Dodnes se v ní pravidelně pořádají setkání, posvícení i jednání jednotlivých spolků z ostatních měst a vesnic, kde Češi žijí. Mladí krajané ovšem stále častěji odcházejí za prací, a to i do České republiky. Českému Selu tak hrozí zánik.
Nad dvacítkou chalup se rozléhá zvon z kostela sv. Jana Nepomuckého, patrona chrámu stojícího uprostřed malé obce už více než sto let.
Několik převážně starých lidí se rozchází do svých podlouhlých stavení rozesetých podle dvou prašných cest. Obě ovšem nesou slavná jména českých prezidentů – Václava Havla a Tomáše G. Masaryka.
Ostatně „tatíček“ by se tu na koni vyjímal i dnes. Do dáli je vidět jen blankytně modrá obloha a pár topolů lemujících jedinou přístupovou komunikaci do obce. Za každým domem se pak rozprostírají pole a sady. Romantické časy jsou už ale dávno tytam.
Vymíráme
„Teď tu žije 36 obyvatel. Před pětatřiceti čtyřiceti lety jich bylo kolem 220,“ povzdechne si starosta obce, 56letý Ladislav Tesař, který svou funkci vykonává už patnáct let. A každý rok sleduje, jak se jednotlivá stavení ve vesnici vylidňují a rozpadají.
Hlavně mladí odcházejí za prací do větších měst, někteří i do České republiky. Podle starosty Tesaře tak ubývá i každodenních návštěv u něho doma, které dříve bývaly naprostou samozřejmostí.
„Vždycky jsme se snažili, abychom se navštěvovali a kamarádili se. Když nepřišel nikdo z vesnice, zavolal jsem jim telefonem a zahráli jsme si karty,“ vzpomíná Ladislav Tesař.
Dokud bude dům stát, zůstaneme
V Českém Selu dnes žije jen šest rodin, kromě Tesařů ještě Strnadovi, Sloupovi nebo Lexovi. Občas sem pak na víkend přijíždí i Kroutilovi.
Banát je oblast v jihovýchodní Evropě, součást Panonské roviny, na jihu ohraničná Dunajem, řekou Tisou na západě, na severu řekou Mureș a na východě jižními Karpaty. Východní část se nachází v Rumunsku, západní v Srbsku a menší severní část v Maďarsku.
Paní Emílie spolu se svou sestrou nás vítají na rozlehlém dvorku a hned nabízejí občerstvení. Dům jejich rodičů už také chátrá, nemají totiž peníze na nutnou kompletní rekonstrukci. Dokud prý ale bude stát, budou sem jezdit. Vždyť tu prožily dětství.
„Jako děti jsme tu prováděly hlouposti. Pak jsme pořádali taneční zábavy a učily chlapce tancovat. Prožily jsme tu první lásky nebo pomáhaly babičce a dědečkovi na poli,“ vzpomíná Emílie, rozená Kroutilová.
Tradice žijí už jen ve vzpomínkách
Největší rozkvět Českého Sela, které místní nazývají Ablian, zažila dnes už 75letá Josefína Jirovičová, tedy původně Jírovcová. „Když jsem tu chodila do školy, bylo nás 23 žáků,“ vzpomíná na období, kdy ve vesnici kvetl život.
V obci se paní Josefína i provdala, přesně v duchu zachovávaných tradic. „Když šla svatba k ženichovi, tchyně vždycky zamkla dveře. Na svatbě byl vždycky jeden hlavní družba, který musel vyjmenovat všechna církevní přikázání. Teprve potom je pustili dovnitř,“ vypráví.
A vzpomíná i na zvyk, při kterém se před nevěstu házelo koště. Když ho zdvihla, byla podle tradice šikovná. Když ho přeskočila, byla líná. Ani tento zvyk se už ale v obci nedrží a stejně tak i mše jsou tu nepravidelné. Málokdo si tak dnes troufne předvídat budoucnost Ablianu.
Určitou nadějí je prý několik mladých mužů, například pan Bušek, který se nedávno vrátil a chce obnovit poničené hospodářství. Vše ale ukáže teprve čas.
