Unikátní objev českých potápěčů. „Tři ponory z pěti jsme jen makali,“ popisuje náročnou expedici Roman Doubrava

Romane, vy jste se potopili k vraku německé ponorky z první světové války, o které se myslelo, že to je úplně jiná loď. Kdy poprvé Czech Diving Team k této ponorce přičichl?

Byli jsme osloveni Českou televizí, Michalem Kabošem, který natáčel dokument o zajímavé části naší námořní historie. Měli jsme zajímavou historii zejména během 1. sv války. Dokument se jmenuje Oceloví žraloci. Byl o tom, že v rakousko-uherské armádě sloužila spousta Čechů jako námořníci. A nejen jako řadoví plavčíci, ale i jako kapitáni lodí a ponorek. Ponorkový kapitán byl elita elit.

Čtěte také

Na práci pod vodou leckdy nevidíme, ale technologicky jsme na to připraveni, popisuje potápěč

Byli jsme osloveni, jestli bychom nenatočili pro ten dokument záběry z ponorky. Dozvěděli jsme se o tom, že u chorvatského Molunatu dostali chorvatští potápěči informaci, že tam něco leží. Zjistili, že je to ponorka a označili ji jako UC24, což je jedna z tenkrát běžných ponorek německého námořnictva. Říkali jsme si, že to by byl dobrý kus do toho dokumentu – ponorka z té doby, mohli tam sloužit i Češi. Tak jsme se tam vypravili na expedici.

Jak jste zjistili, že to není to, co si všichni mysleli, ale úplně jiný typ ponorky?

S tou pochybností jsme tam už šli. Náš historik Boris Gol, který je největší specialista na námořní historii první světové války, měl pochybnost o tom, že v tomto místě může ta ponorka ležet. Když jdeme na jakýkoli ponor, udělá nám Boris perfektní přípravu. Víme každý detail, co tam leží, kde jsou základní znaky, podle kterých se to dá poznat. A Boris měl už v té době pochybnosti o tom, že je to ta ponorka, kterou chorvatští potápěči s velkou slávou označili jako UC24. Říkal: „Já si myslím, že ta ponorka UC24 tam sice je, ale o deset kilometrů dál. Tady určitě není. Zkuste se podívat a zjistit, jestli uvidíte typické znaky, které ta ponorka měla.“

Vy jste se tam potápěli od roku 2022 a teprve letos jste zjistili, co to je...

Poslední expedice byla zhruba v půlce června, kdy jsme jeli na specifickou expedici jenom potvrdit a sesbírat důkazy, že je to ponorka U72, o které jsme od prvního ponoru tušili, že to bude tato.

Co to bylo za ponorku?

Hrozně zajímavá ponorka, je to nový vývojový skok německého námořního průmyslu. Všechny ponorky předtím byly trošku zastaralé, měly nespolehlivý a komplikovaný způsob směřování torpéd. Tahle byla v první v řadě moderní ponorka, která měla torpéda jenom vepředu a vzadu a jedno na pravoboku, jedno na levoboku. To je jeden z klíčových detailů, který nám pomohl ponorku identifikovat. Žádná jiná to v té době neměla. Je to typický znak.

Ale to je archeologie. Mořské dno si bere objekty zpátky, zarůstají řasami, jsou tam škeble... Jak dlouho vám trvalo, než jste to našli?

Čtěte také

Muž, který sestavil funkční podmořský stan. Z peněz od maminky, vzpomíná Pavel Gross

Je to komplikované, zrovna v tomhle případě. Velká hloubka, špatná viditelnost, vrak byl hlavně skoro celý pokrytý rybářskými sítěmi. Museli jsme je odstřihávat, odstraňovat sítě. Tři ponory z pěti byly těžce pracovní, kdy jsme jenom makali a odstraňovali nánosy starých škeblí a sítí, než jsme se dostali k vraku, abychom mohli detaily očistit, nafotit, dokumentovat.

Když řekneš „my jsme makali“, někdo si představí potápěče v lehkém neoprenovém obleku s jednou lahví na zádech. Nutno přiznat, že techničtí potápěči vypadají skoro jako astronauti chystající se do vesmíru. Co všechno máte na sobě? Kolik kilo? A jak snadno se v tom všechny ty věci dělají?

To je velký limitující faktor. Rekreační potápěč má jednu lahev na zádech, která váží patnáct kilo. Naše výstroj má v té konfiguraci, ve které jsme se teď potápěli, dvě lahve na zádech, jednu pod pravým křídlem a dvě pod levým křídlem, takže dohromady pět. V lahvích jsou různé směsi plynů. Nedýchá se tam už vzduch, prakticky v žádné lahvi nemáme vzduch, je to mix helia, kyslíku a dalších plynů. Během ponoru se směsi mění podle hloubky a potřeby. Řekl bych, že výstroj se blíží k 70 kilogramům.

Taky jsem se potápěla se směsmi. A vždycky, když jsem si brala ty lahve na záda, tak jsem si říkala, co když ten master blender, tedy ten, kdo plyny míchá, udělal chybu? Měla jsem zvláštní pocit. Ty to nemáš?

Čtěte také

Nádobí z vraku i příběhy pasažérů v podobě vstupenek. V Paříži probíhá výstava parníku Titanic

Nemám, protože tohle potápění je opravdu o osobní zodpovědnosti, nemůžete věřit ničemu a nikomu. Váš život závisí pouze na vašich rozhodnutích. Jednak je zajímavé se tyto schopnosti naučit a jednak vám to dělá ten klid, že tam není nikdo, kdo je pro vás nebezpečný.

Než jdu na ponor, z každé lahve si analyzátorem ověřím, že v konkrétní lahvi je konkrétní směs plynu. Všechny kroky kontroly jsou jenom na mně. Vím, co jsem si zkontroloval, a vím, že když jsem to udělal špatně, riskuju svůj život. Neriskuju životy ostatních. Nefunguje body systém, že je tam záloha někoho jiného, kdo vás případně může zachránit, dát vám svoji směs. Množství plynů jsou limitovaná na vaši osobní rezervu.

Za jakých okolností byla ponorka potopena? A jak Romana Doubravu poznamenalo neštěstí, kdy během potápění zahynul v týmu kameraman? Poslechněte si celý rozhovor.