Film o českém průkopníkovi potápění jde do kin. „Že jsme přežili je malý zázrak,“ říká akvanaut Pavel Gross

Budu citovat: „Voda v hlavě. Genetická porucha, kterou máme v rodině.“ Můžeš to nějak vysvětlit?

Můj pradědeček byl vrchní rybníkář a vědec, specialista na chov ryb, zejména kaprů, u Schwarzenberga v jižních Čechách. To byl pán všeho toho vodstva tam. Můj pradědeček dělal vědecký výzkum výživy kapra a měl na zámku v Třeboni obrovský systém akvárií, kde pěstoval kapry, dával jim žrát různé věci a zkoumal, co jim nejlépe chutná. Psal o tom knihy vyloženě na vědecké bázi. 

Čtěte také

Rovnováha v přírodě neexistuje. Naděje je tam, kde se ruší meliorace a vrací se mokřiny, říká dramaturg seriálu Magické hlubiny

Já jsem pravděpodobně zdědil tu vodu v hlavě od něj a od svého otce. Vždycky mě napadala myšlenka, že kdyby ten můj pradědeček už tehdy ovládal potápěcí techniku, určitě by doma neměl akvária, ten by se potápěl rovnou v rybníku Svět s těmi kapry. To je úplně logické.

Mám u sebe knížku Hlubiny a posedlosti. Když se dívám na to, jak jste začínali v Hřiměždicích s přístrojovým potápěním a co všechno jste měli na sobě, zejména počet podivně pospojovaných hadic a hadiček, přijde mi zvláštní, že tady ještě sedím s třiaosmdesátiletým průkopníkem potápění. Jak je možné, že jste toto všechno přežili?

To považuji za malý zázrak. Určitě nepatřím mezi závisláky na adrenalinu, vždycky jsem byl spíš takový nešťastný hybrid, protože jsem založením nenapravitelný romantik.

Někdy se začnu topit, dusit a podobně, protože jsem všechno nedomyslel do konce.

Romantik s mozkem konstruktéra.

I konstruktérství může mít romantickou žílu. To si nekonstruktér nedovede představit, protože si myslí, že konstruktér jenom pracuje se šrouby. Pro mě jsou ty šrouby ale živé. A já jsem si vzhledem ke své romantické žíle vždycky vymyslel nějaký projekt, a to se člověk zakousne do toho tématu, krouží mu pořád v hlavě a už nemůže cuknout a ví, že se to musí udělat.

Plakát filmu Akvanaut Pavel Gross|foto:Srdcaři.cz

Přestane přemýšlet o možných důsledcích svého počínání a ty prostě vytěsní, protože se mu v tom okamžiku nehodí. Já jsem happy, že mám tu ideu a ta bude, žiju v nádherném světě představ, samozřejmě falešných. No a pak dojde k takzvanému dobrodružství, protože pak se začnu třeba topit, dusit a podobně, protože jsem všechno nedomyslel do konce.

Je fakt, že mohu hrdě říci, že tady sedím s vynálezcem, který si na sobě vyzkoušel všechny své vynálezy.

To je úžasný rajc. Já bych doporučil všem konstruktérům, aby ty stroje zkoušeli napřed na sobě. Člověk totiž převezme víc zodpovědnosti, když si to zkusí na sobě. Takový projekt, který si vymyslím, začíná většinou od té první ideje, která je jen dětská kresbička. Ta se pak propracovává.

Jako když se člověk posadí do prázdného akvária a začne napouštět byt vodou.

Potom se dostanete do fáze prototypu, ten stroj postavíte, pak se jde zkoušet. Já prodělám všechny fáze, které jsou u velkých podniků dělené; jsou tam ti, kteří projekt vymyslí, konstruktéři a například zkušební potápěči. A jsem byl vždycky všechno.

Čtěte také

Muž, který sestavil funkční podmořský stan. Z peněz od maminky, vzpomíná Pavel Gross

Takže jsem si vylízal všechny své chyby sám, což je taky cenná zkušenost. Ty věci lépe promyslíte, protože už si říkáte, že by mohly vést k určitým zádrhelům - to je výhoda, nevýhoda ale je, že jde všechno pomalu.

Jaké to je, když člověk sedí v ponorce?

Je to návykové. Jako když se člověk posadí do prázdného akvária a začne napouštět byt vodou. Nebo jako když člověka zavřou do sudu, které má průhledné dno a vidí, jak se nad ním pomalu zavírá hladina, jak to všechno bublá, jak už klesá. 

Jak se testuje ponorka, do které zatéká? Proč je pobyt pod vodou pro akvanauta Pavla Grosse až mystickým zážitkem? A jaké světové prvenství mu patří? Poslechněte si celý rozhovor.