Ukrajinské děti zažívají pocit ztráty všeho, co znaly, vysvětluje někdejší uprchlice z Jugoslávie

30. březen 2022

„Je těžké říct, co je vzpomínka a co si člověk domyslí a upraví, aby s tím mohl žit,“ říká Vesna Evans, která do Prahy přijela s rodiči v roce 1993 coby desetiletá. Teď napsala kinu Sametový domov. Jak změnila válka v Jugoslávii její osud? A kolik let trvalo, než se jí podařilo všechno zpracovat?

Přišlo mi, že některé detaily v knize jsou popsány dost přesně – jak jste byli s rodiči v bunkru, když se bombardovalo Sarajevo, střelba, zvířata na ulici… Také jsme si říkala, jestli je to fikce?

Měli jsme to štěstí, že jsme měli bunkr, to je samozřejmě skutečnost. A pamatuji si na postele, že nás tam bylo hodně. Ale detaily vzniknou hodně při psaní. Na psaní mě baví, když se příběh začne odehrávat mimo mě a na základě skutečnosti nebo vzpomínky se to začne vytvářet, jako bych to nepsala já. Když mě chytí flow a já se divím, co se to děje.

Ještě se vrátím do toho bombardovaného Sarajeva, kde jste s rodinou v krytu a venku se střílí. Kdy končí dětství?

To je těžká otázka. Asi by souhlasila, že pro většinu dětí, co zažily počátky války, je to trošku dobrodružství. Neuvědomujete si to. Tam to dětství nekončí… Při psaní mi také spousta věcí docházela. V knize je postava bratra, kterému dojde, že musí vzít svůj život do vlastních rukou. Já jsem také furt dokola házela mince do fontány a přála si mír. Jako dítě si myslíte, že se to musí stát, a pak to trvá dlouho a dlouho a dějí se mnohem horší věci. Ten mír se neuskutečňuje a vaše přání jsou ztracená. A tak vám dojde, že musíte opustit i to dětství.

Co vám přišlo jako desetileté holčičce, které přijela do České republiky v roce 1993, na nás zvláštní?

No, ten účes na Jágra… Nebyli jsme na to prostě zvyklí. Teď je to všechno úplně jinak, prostě se to posunulo, ale v té době to bylo chvíli po období komunismu, kdy toho nebylo moc co sehnat. V Jugoslávii to přeci jenom bylo trochu jiné. Přišlo mi také, že se tady hodně rozvádělo, že děti měly nevlastní babičky, dědečky. U nás těch rozvodů tolik nebylo.

Čtěte také

Jak se cítí ukrajinské děti, které přijedou sem?

Každé dítě to má jinak, ale určitě je tam pocit ztráty všeho, co znáte. Je těžké se s tím srovnat, trvá to. Chvíli si myslíte, že se vrátíte, nechcete se učit jazyk, protože pro vás není důležitý. Lidé si neplánují, že tady budou žít celý život.

Jako dítě jsem si myslela, že to je kratičké období. Ale měla jsem to štěstí, že jsem měla fajn učitele a spolužáky. Dnes jsou už kurzy a pomoc pro děti uprchlíků, ale v té době to nebylo. Třída se mi musela více věnovat a měla jsem štěstí, že mě zvládli integrovat bez návodů nebo pomoci od státu.

autoři: Lucie Výborná , prh

Související