Tváří v tvář vlastním zdravotním problémům se prachobyčejně bojím, připouští chirurg Robert Lischke

Jsou zdravé plíce hezké?

Ano, mladé zdravé plíce mají růžovou barvu, hezky se hýbou. Je to zvláštní jemná tkáň, takový obláček. A dokážou neuvěřitelnou věc: přestože jsou mnoho hodin odpojeny od oběhu, jakmile je napojíme na srdce a pustíme o nich krev, v naprosté většině případů okamžitě začnou fungovat. Proudící krev zbarví orgán dorůžova a plíce se začnou hýbat. S tím se pojí úleva, že je konec operace a že dopadla v pořádku.

Čtěte také

iROZHLAS

Čekání na transplantaci se zkrátilo na rok, lékaři zachrání život více pacientům

Přemýšlíte také o vlastní smrtelnosti?

Samozřejmě. Dokonce jsem na chvilku nabyl pocitu, že když jsem viděl mockrát někoho umírat, jsem na svou smrt lépe připraven. Ale to je absolutní nesmysl. V konfrontaci s vlastními zdravotními problémy jsem zjistil, že se prachobyčejně bojím a připraven nejsem. Snažím se být, ale zhruba od dvaapadesáti let cítím druhou polovinu života. Moje úvahy o životě jsou konečné.

Jak to vypadá na sále, v němž probíhá transplantace?

Je tam poměrně chladno, většinou hraje hudba, probíhají tam rozhovory o pacientovi, komunikace chirurgů s anesteziology, sestřičkami a těmi, co mají na starost mimotělní oběh. Mimoto probíhá rutinní komunikace o něčem jiném. Uvidíte doširoka otevřený hrudník, plíce, srdce a krev pacienta... Je to neuvěřitelné, dodnes z toho mám pocit magie.

Při tak náročném povolání je třeba si vyčistit hlavu...

Pomáhá mi plavání a kolo. Hodně chodím na koncerty jakékoli vážné hudby. Česká filharmonie a Rudolfinum jsou pro mě symbolem proti chaosu dnešního světa. Koncert začne v osm, hraje se, co je na programu, dirigent pracuje s jemnými nuancemi... Když opouštíte Rudolfinum, všechno je, jak má být.

Jak funguje vztah chirurga a jeho pacientů? Co ve svém oboru považuje za skutečné mistrovství? A jaká je jeho osobní vzpomínka na covid? Poslechněte si celý rozhovor.