Tibetští uprchlíci se obávají nepálských maoistů

Tibeťanka Drič u stavu

Dějiny někdy dokážou připravit opravdu paradoxní situace. Na vlastní kůži to teď prožívají Tibeťané, kteří před téměř padesáti lety našli azyl v Nepálu. Už půl století zde žijí v uprchlických táborech bez občanství, bez státní příslušnosti a bez mnohých občanských práv, ale svobodně. Po posledních volbách v Nepálu se ale situace v zemi změnila. Někdejší království se stalo maoistickou republikou a Tibeťané se začínají obávat o svoji budoucnost.

V prostorné hale sedí u dřevěných rámů několik desítek žen. Do osnovy dovedně vplétají barevnou vlnu a uzlíky pevně zatloukají zvláštními dřevěnými hřebeny. Jsme v nepálském městě Patan, v jednom z uprchlických táborů, ve kterých už skoro padesát let žijí Tibeťané, kteří zde našli svůj azyl. Tady v Džalakilu dnes žije asi dvanáct set lidí. Jejich jediným zdrojem obživy je právě výroba tradičních tibetských koberců.

"Tuto manufakturu spravuje exilová tibetská vláda. Veškerý náš zisk používáme pro potřeby našich lidí, na léky, na školu a další věci," říká Dič, asi čtyřicetiletá žena, která se zde, jako většina ostatních, už narodila. Málokdo z obyvatel tábora pamatuje život ve staré vlasti, tedy v Tibetu. Jednou z výjimek je šedesátník Čambanubu. Ve středisku žije přes dvacet roků, od okamžiku, kdy spolu s přítelem uprchl přes horské průsmyky z Tibetu. Proč? Chtěl se osobně setkat s dalajlámou.

"V Tibetu zůstala celá moje rodina, matka a ostatní příbuzní. Od mého útěku jsem nikoho z nich neviděl, nemám o nich nemám žádné zprávy. Věřím ale, že jsou stále na živu," uvedl muž. Když se ptám, jestli doufá ve svůj návrat do Tibetu, odpoví bez zaváhání: "Nesním o ničem jiném."

Podobné přání sdílejí všichni, staří i mladí. "Samozřejmě, naším jediným přáním je vrátit se do našich domovů. Číňané ale pro náš návrat musí vytvořit podmínky. Chceme autonomii. Když se vrátí jeho svatost dalajláma, budeme jej následovat. Tak jako jsme jej následovali do exilu, půjdeme za ním i zpátky do Tibetu," říká Amrita. Jako jedna z mála obyvatel uprchlického tábora se narodila v sousední Indii, kde vystudovala, a do Nepálu přišla na pozvání tamní vlády, aby uprchlický tábor vedla. To byl ještě Nepál královstvím a u moci nebyli maoisté jako dnes.

Změnil se vztah nepálské vlády k tibetským uprchlíkům? Všichni Tibeťané soudí, že určitě. A zásadně. Lidé se začínají bát budoucnosti. Den před mojí návštěvou zabránila Tibeťanům nepálská policie oslavit výročí udělení Nobelovy ceny míru dalajlámovi.

"Zakazují nám jakékoliv protičínské protesty, dokonce nám brání i v náboženském životě. Včera sem přijel autobus plný nepálských policistů a nedovolili nám odjet do Káthmándu k hlavní buddhistické svatyni. My přitom nepálské vládě nijak neškodíme, naopak. Je ale pod velkým tlakem z Číny," říká čtyřicetiletá Tedž.

Třiadvacetiletá Senčupalmo k tomu dodává: "Nevíme, co nás čeká. Máme obavy z budoucnosti. Nepálští maoisté se odvolávají na Mao Ce-tunga a s ní máme své trpké zkušenosti. Uvidíme, co přinese budoucnost."

V Nepálu dnes žije asi 25 tisíc Tibeťanů. Většinou jsou to potomci lidí, kteří uprchli ze země po krvavě potlačeném protičínském povstání v roce 1959. Uprchli před komunistickým - maoistickým útlakem, před perzekucemi. Tehdy jich ze země odešlo 120 tisíc. Skončili v Indii a Nepálu. Po padesáti letech jim dějiny připravily krutý žert - nepálskou vládu dnes řídí maoisté, stejní maoisté, před kterými oni a jejich předkové uprchli z Tibetu.