Tančící dervišové jsou jedním ze symbolů Turecka. Pradávný obřad kdysi přiváděl účastníky do transu
Muže v bílých řízách, kteří se za zvuků snové hudby otáčejí kolem své osy, můžete potkat i v leckterém turistickém letovisku. Za těmi nejlepšími tančícími derviši se ale musíte vypravit do města Konya. Tam také zjistíte, že tanec dervišů vychází z prastaré filosofie a u jeho zrodu stál jeden z nejvýznamnějších islámských mystiků.
Na kruhové podium pomalu nastupuje šestatřicet mužů. Na hlavách mají vysoké kuželovité klobouky, na sobě černý hábit. Když ho po složitých rituálech odhodí, začnou se jeden po druhém otáčet kolem své osy, dokud prostorem nevíří šestatřicet jejich bílých sukní.
„Není to vlastně jen představení. Dervišové původně neměli bavit lidi, jednalo se o obřad, v jehož pozadí stojí filosofie súfismu. Smyslem obřadu bylo přiblížit se k bohu,“ vysvětluje průvodce Mohamed.
Show nebo mystika?
U zrodu tančících dervišů stál významný básník, filosof a islámský učenec 13. století Džaláleddín Rúmí zvaný též Mevlana, tedy Náš mistr. Právě ve městě Konya založil řád dervišů, kteří za pomoci modliteb, recitace veršů a tance hledali cestu k bohu.
„Většina návštěvníků přijíždí do města Konya kvůli klášteru Mevlana a proto, aby viděli obřad zvaný sema, tedy takzvané tančící derviše,“ říká dívka, která před klášterem rozdává informační brožury. Ujišťuje mě, že řád tančících dervišů existuje i dnes: „Ano, samozřejmě. Řád stále existuje. Nejsou to jen tanečníci, ale opravdoví dervišové,“ nepochybuje.
„Pokud vím, dnes jsou to opravdu jen tanečníci. Aby byli opravdovými derviši, museli by projít duchovní přípravou, strávit roky v klášteře. Tak to bylo v minulosti,“ namítá mladý muž, který pracuje v někdejším sufíjském klášteře, dnes přeměněném na muzeum.
Mezi bohem a světem
Jak to tedy je? Jsou muži, kteří rituální tanec předvádějí, dervišové, nebo jen tanečníci? „Sema je duchovní shromáždění, které vychází z tradice, kterou založil Rumí. Zcela upřímně, snažíme se napodobit jeho duchovní cestu,“ vysvětluje jeden z účinkujících.
„Rumí a jeho žáci se během tance dostávali do transu, do stavu nevědomí. V dnešní době je to obtížné, jsme příliš svázáni s materiálním světem. Každý z nás má během tance myšlenky zaměřené na boha, opakuje si jeho jméno. Ale ve srovnání s Rumím a jeho následovníky se dostaneme jen na mnohem nižší duchovní úroveň,“ připouští.
Stejně jako ostatní má i on běžné povolání a dervišem se stává jen během představení.
Jak se stát dervišem
Byť skuteční tančící dervišové jsou už minulosti, učení i básně jejich duchovního vůdce Rumího se tisknou a úspěšně prodávají i dnes. Nakonec podle Asel, která pracuje v Rúmího muzeu, může být dervišem vlastně každý.
„Musíš být laskavý, přátelský a otevřený člověk. Súfismus učí lidi, aby byli dobří. Aby nedělali rozdíly mezi lidmi, protože jsme všichni stejní. Až to dokážeš, pak se staneš dervišem,“ shrnuje.
Související
-
I v Egyptě mají „vánoční cukroví“. Tradiční cukrové panenky ale vytlačují plastové figurky z Číny
Muslimové minulý týden slavili Maulid, tedy narozeniny proroka Mohameda. Kromě modliteb ho provází i různé místní tradice. V Egyptě k němu patří cukrové panenky.
-
Nedávné zemětřesení v Turecku uvrhlo lidi do stanů. Stánky a občerstvení tam ale rostou jako houby
V turecké Antakii žije velká část lidí stále ve stanech. 6. února přišli při velkém zemětřesení o střechu nad hlavou a jsou rádi, že aspoň katastrofu přežili.
-
Pistácie jsou zelené zlato Turecka. Zdaleka nejvíc ho má Gaziantep
Nejlepší pistácie na světě se pěstují v okolí tureckého Gaziantepu, asi padesát kilometrů od syrských hranic. Propadl jim i zpravodaj Štěpán Macháček.
