Svoboda vypravěčství je mi vlastní, a ta je možná jen se smyšlenými postavami, říká spisovatelka Kateřina Tučková

Česká televize chystá dvoudílnou adaptaci vašeho románu Vyhnání Gerty Schnirch. Vysílat ho bude v příštím roce. Zachycujete v něm osudy Němky vyhnané z Brna při konci druhé světové války. Jaký jste měla vliv na scénář? 

Čtěte také

V hledišti taky nejsou ti samí lidé jako před 200 lety, hájí Alice Nellis svoji verzi Prodané nevěsty

Nechtěla jsem psát scénář, proto jsem poskytla autorská práva. Scénář psala Alice Nellis, měla to i režírovat, ale posléze došlo k různým změnám, takže se režie chopil Tomáš Mašín, který ten scénář ještě upravil. A v obou případech jsem byla ráda.

Jednak že to píše někdo jiný než já, protože pro mě by to byla obrovská a náročná práce v tom, že bych musela rozložit všechno, co jsem předtím tak náročným způsobem dávala dohromady, a navíc jsem si říkala, že jsem zaujatá. Že bych tam chtěla mít postavy, které tam nemusí být, protože si film žádá něco jiného než kniha.

Asi bych nebyla ten nejlepší člověk, který by to dokázal přepsat do jiné formy, takže jsem byla ráda, že jsem to mohla odložit. Obě verze, které jsem četla, se mi líbily. Je mi naprosto jasné, že muselo dojít k nějakým zúžením nebo lehkým posunům děje, ale hlavní poselství zůstává. To je pro mě nejdůležitější. A už teď se těším na výsledek.

Na čem pracujete teď? Bude to zase nějaké téma, ve kterém budou hrát prim ženy?

Vždycky jsem inspirována prostředím, ze kterého pocházím, což je brněnský Bronx, kde docházelo k mísení nejrůznějších etnik a děly se tam nejrůznější věci. Zase jsem našla kauzu, ke které není téměř nic, rozhodně ne na poli beletrie.

Takže mám téma, které už si nějakou dobu hýčkám, a teď jsem na začátku psaní. Je to v takové křehounké fázi, že bych nerada prozrazovala, co to je, ale nijak se to nevymyká těm předchozím románům. Příběh žen, které měly být opomenuty na platformě 20. století, tak bych to shrnula.

Jak moc se při psaní necháte svazovat historickými reáliemi? Jsou momenty, kdy jsou pro vás spíše na obtíž, tak je přeskočíte proto, aby to bylo stravitelnější, poutavější, pochopitelnější?

Čtěte také

Stará Karviná bylo krásné město a dobře se tam žilo. Spousta lidí by chtěla město zpátky, říká spisovatelka Lednická

Asi ne úplně přeskočím, ale vycházím vždycky z příběhu konkrétní postavy, která prochází velkými dějinami a její příběh ty velké dějiny obvykle dost negativně tvarují. Sleduji její příběh, takže to, co je postava schopna prožít, se do knihy otiskne.

Třeba v Bílé Vodě jsem řešila problém, jak do malých životních příběhů žen internovaných v klášterech zavést velké dějiny, které se odehrávaly v patře československé vlády nebo různých československo-vatikánských jednání. Ráda třeba pracuji s dokumenty, které nějaká postava může číst, a tím se může čtenáři osvětlit celý široký kontext.

Historickému rámci ráda zůstávám věrná. Mám pocit, že moje knihy jsou jakýmsi dokumentem doby, ale zároveň v nich funguje příběh fiktivní hlavní hrdinky. Ta musí být vytvořena právě jako smyšlená postava, protože jedině tak se může na historické platformě pohybovat svobodně. Kdybych měla psát něčí biografii, tak jsem svázaná tím, co mi respondent řekne. Ale to není to, co bych chtěla dělat.

Jsem spisovatelka, takže svoboda vypravěčství je mi vlastní. Dost jsem s tím bojovala třeba u své dizertace. Pamatuji si, že mě to svádělo, abych si ten materiál interpretovala trochu heroičtěji, takže jsem vedla mnoho diskusí se svou školitelkou, jak to snést zase zpátky na zem.