Svatba na Valentýna? Romantický sen před lety ve Španělsku vypadal poněkud jinak

17. únor 2017
Svatebčané, svatba

Umíte si představit, že byste měli svatbu v šest hodin ráno, v černých šatech a najednou třeba i s třemi sty dalšími páry? Na jihu Španělska tomu kdysi tak bylo. A ženilo se a vdávalo i na svatého Valentýna v katedrále v Seville.

Manuel Barrera a jeho manželka Peppa Suarezová jsou zralí sedmdesátníci. Sympatický pár vzpomíná na událost, kdy se na svatého Valentýna konala v sevillské katedrále nevídaná hromadná svatba. Manuel odhaduje, že to mohlo být tak v roce 1958 nebo 1959, ještě za Francovy diktatury.

Čtěte také

Svatba pro chudé

Jeho žena upřesňuje, že hromadná svatba se konala už v šest ráno. Okolo katedrály postávaly spousty párů. Byla to svatba pro chudé. Tehdejší arcibiskupství se rozhodlo uspořádat ceremonii zadarmo. Sice rychlou a jednoduchou, ale aspoň romanticky na Den zamilovaných.

Pan Manuel mě také udivuje informací, že nevěsty tehdy neměly bílé šaty, ale černé, modré, červené, žluté… Jaké si která sehnala. Samozřejmě civilní, žádné velkolepé svatební róby.

Manuel Barrera a jeho manželka Peppa Suarezová

Vdávat se v černém ovšem nebylo v polovině minulého století ve Španělsku ničím neobvyklým, jak potvrzuje i paní Peppa. Přestože ona sama se vdávala v bílých svatebních šatech a na samostatné velké svatbě. Ženich Manuel totiž pocházel z bohaté rodiny, která vlastnila půdu.

Čtěte také

Jejich svatba se konala v létě 20. července v půl osmé večer, i tak však bylo pekelných 45 stupňů a všichni svatebčané „lepili jako žvýkačky“, směje se při vzpomínce čiperná andaluská důchodkyně.

Svatba, káva a honem do práce

Rychlé svatby ale nebyly ve Španělsku ničím výjimečným. Aspoň podle toho, co mi tento postarší pár popisuje. Nebyly totiž peníze na svatební hostiny ani žádné oslavy, takže bylo lepší, když o tom, že se ženíte nebo vdáváte, radši ani nikdo nevěděl.


Bylo lepší, když o tom, že se ženíte nebo vdáváte, radši ani nikdo nevěděl.

O šesté ráno obřad v kostele, potom káva, někdy i celá snídaně, a každý si zase šel po svém. Bylo dokonce běžné, že novomanželé museli i dál bydlet u svých rodičů, dokud se nezmohli na společný pronájem například v malé místnosti v penzionu. A bylo to tak nejen ve 40., 50. nebo 60. letech, ale i později, jak mi vysvětluje Manuel.

Čtěte také

„O svatební noci nebo svatební cestě tedy namohla být ani řeč?“ popichuji Andalusana a on odvětí, že pro chudé nic takového opravdu neexistovalo.

autor:Ľubica Zlochová
  • Cestování
  • Reportáž