Šumavské mokřady? Člověk nejenže pozměnil krajinu, ale zásadně vstoupil i do koloběhu vody, varuje botanička

Jizvy v krajině zůstaly i v podobě regulovaných toků, včetně toho, že někdy i tok potoku či říčky spoutali přímo do trubky, což je hrůza, ale vám se podařilo v rámci projektu LIFE for MIRES od roku 2018 tady udělat veliké množství práce. Na kolika hektarech jste působili s dobrovolníky, kolegy, brigádníky?

Na této lokalitě jsme působili asi na 160 hektarech. Jinak během projektu Život pro mokřady na celém území Šumavy jsme pracovali na rozloze asi 2059 hektarů. Na tomto velkém území jsme uzavřeli kolem 200 km odvodňovacích kanálů, tzn. že jsme je jsme je zablokovali, zrušili. A takových potoků, jako vidíte tady, jsme obnovili asi 35 km. Kromě toho jsme obnovili 28 pramenišť.

Čtěte také

Rašeliniště jsou pozůstatky doby ledové, skrývají přírodní archivy, vypráví botanička

Pro ty, kteří se nevyznají v zadržování vody v krajině a v celé té problematice, teď stojíme na kraji slatě a díváme se na nádherný meandrující potok, ve kterém vlají řasy a voda je průzračná až na dno. Proč je toto lepší než tamto?

Z mnoha důvodů. Vidíte, že potok je mělký, krásně se vlní, je dlouhý, a voda má možnost se z takto mělkého koryta rozlít. Když víc prší nebo jsou vyšší stavy vody, voda se rozlije a má možnost v okolí potoka, v tom záplavovém území se rozlít a zasáknout do půdy. Tím pádem se dostane do půdy i do podzemních zásob vody. A je i dostatek vody pro prameniště a prameny, ze kterých zase vytékají potůčky.

Kromě toho je voda i čistá. Takže v těchto zvlněných potocích je velmi bohatý život na dně. Vidíte tady i vegetaci. To všechno pomáhá vodu v potocích čistit. Obnova takových potoků je i důležitým protipovodňovým opatřením, protože voda odtéká z toho území pomaleji a tím, že se rozlije, ztrácí svoji sílu, a ta povodňová vlna má menší razanci.

Vy už tady působíte přes 30 let. Co je krásného na té krajině, ke které má spousta lidí respekt, a zase spousta lidí si říká, tady je nějaká slať, co bych tu asi viděl...

Tady na Šumavě se promítá vícero momentů. Šumava působí na lidi jinak než zbytek krajiny v Čechách, ve vnitrozemí nebo třeba i v pohraničí... Šumava je jiná. Je zádumčivá, tichá, válí se tu mlhy, není příliš osídlená. To je jiný vjem. Je to dané i trochu tím, jaká příroda tady je. Šumava je taková „severská enkláva“.

Zkombinovalo se tady několik přírodních podmínek – množství vody, které sem dopadá v podobě srážek. Hodně vody, chudé horniny, chladné horské klima. Tudíž se tady začala ve velkém vytvářet ta rašeliniště. Díky tomu vysokému zastoupení rašelinišť, díky velkému podílu severské vegetace a severských druhů má tady člověk dojem té vegetace tajgy někde na severu Evropy nebo i tundry, když se dostane na rašeliniště. A to na člověka už působí jinak. Takže celková nálada se i od toho odvíjí.

Propojení s krajinou

Myslím si, že musíte být šťastný člověk, když kráčíte tou šumavskou krajinou přes slatě a tak dále. Mluvíte s tou krajinou? Povídáte si někdy tady?

Povídám si s řekami, s potoky, ale blázen nejsem. (směje se)

Jak si mám představit ten vnitřní dialog s přírodou?

Odehrává se hodně v mé hlavě. A hodně často vnímám tu krajinu a snažím se do ní vcítit ve chvílích, kdy se rozhodujeme, kde budeme revitalizovat, kde budeme obnovovat mokřady nebo potoky. Protože člověk zpravidla v těchto chvílích přijde do míst, která jsou hodně vysušená, odvodněná spletitou sítí odvodňovacích rýh a ty potoky tam nejsou vidět. Člověk se do krajiny musí vcítit a představit si, jak to vypadalo před odvodněním, kudy voda v krajině odtékala, kde byly potoky, prameniště... To taky není vždycky při vysušeném stavu snadné zjistit.

Čtěte také

Šumava je krásná, ale nebezpečná. Ten zážitek bude vždycky spojený s rizikem, zdůrazňuje ředitel Správy NP Šumava

To jsou chvíle, kdy se s krajinou propojuju. A kdy se dostanu k momentům, kdy s krajinou začíná promlouvat, to bývá po revitalizace, kdy přijdu k potůčku a mám bezvadný pocit, že ta voda se vrátila tam, kam patří, kde je jí dobře, funguje v krajině... To jsou chvíle, kdy se s potokem pozdravím a vnímáme se navzájem.

Mě tato otázka napadla proto, že když jsme vyráželi od aut a šli jsme sem k tomuto potoku, vy jste říkala: „Sněží, to je dobře!“ Protože potřebujete pořád hodně vody. Ale já jsem měla pocit, že letos byl příjemný podzim i trošku deštivé léto, že je vody dost, ale to je možná laický pocit, že jo.

Máte do určité míry pravdu, letos relativně dost pršelo. Aspoň na Šumavě. Ale v předchozích letech byla situace jiná, srážek bylo mnohem méně. A obecně v územích je znát velký deficit vody. Především vody v podzemí. Srážek není zas o tolik míň, ale jsou jinak rozložené, protože člověk nejenomže pozměnil krajinu a ovlivnil ty cesty vody po povrchu a těsně pod povrchem, ale člověk naprosto zásadně vstoupil i do koloběhu vody, takže se mu povedlo ovlivnit výpar vody, rozložení dešťových srážek i mikroklima...

Tím chci říct, že srážky dopadají na povrch jinak, jindy a v jiném množství. Většinou nárazově a v obdobích, kdy to není až tolik potřeba. Výsledkem je, že chybí voda, hlavně v podzemních vrstvách. A co se mění, jsou teploty. V posledních letech výrazně stoupají teploty, hlavně v letním období, a rozdíly jsou velké. Šumava v porovnání s dlouhodobým průměrem má teplotu vyšší asi o 1,8 °C, což je obrovský skok za poslední šest osm let. To se projevuje i na výparu a na tom, jak se voda z krajiny ztrácí.

Čím se liší bažina, rašeliniště a mokřady? Jak se proměnily mokřady v Čechách z hlediska jejich rozlohy? A jak úspěšné jsou revitalizace krajiny? Poslechněte si celý rozhovor.