Vlk je zvíře obezřetné, na lidi si dává pozor, říkají zoologové. Když ho chcete spatřit, pomáhá se ohlédnout

Vlk má špatnou pověst. A nezaslouženě. Je to krásné, velmi plaché zvíře, ale všechny povídky o vlkodlacích a o Červené karkulce mu asi hodně uškodily. I když, kdyby vlk Karkulku žral, tak by vlastně nevěděl, že je červená, že ano?

Aleš Vorel: Přesně tak. On nevidí úplně všechny barvy dokonale a je mu vlastně jedno, že Červená karkulka byla červená. On ji viděl v nějakém spektru šedé barvy.

Čtěte také

Vždycky se tady střílelo, pašovalo, odehrávaly se tady dějiny, popisuje autor románu Návrat Krále Šumavy

Takže prostě sežral šedou postavičku.

Aleš Vorel: Přesně tak. Ale je to právě jenom pohádka. On ji nesežral.

Jan Mokrý: To je velká otázka, jestli on ji sežral skutečně, jestli takto je pohádka pravdivá. Spíš je to pohádka. My dnes víme, že vlci lidi nežerou, že se lidem vyhýbají. Je to obezřetné zvíře, které si na lidi dává velký pozor, proto osidluje primárně místa, která jsou od lidí vzdálená. Třeba jedno z prvních míst, kde se vlci ocitli, je právě Šumava.

Aleš Vorel: Ale je potřeba říct, že zase není úplně tak plachý jako srnka nebo jelen, že by před člověkem rychle uskočil. Ne. On když vás uvidí, tak si vás prohlédne, vyhodnotí situaci, a pak třeba odejde a řeší si svoje věci dál.

Aleš Vorel z České zemědělské univerzity a Jan Mokrý z Národního parku Šumava|foto:Vojtěch Koval, Český rozhlas

Co mám udělat, když já uvidím jeho? Já bych byla fascinovaná a taky bych si ho asi prohlížela.

Aleš Vorel: Já vám neporadím, protože já jsem to štěstí ještě neměl. Ale taky bych asi stál a koukal bych se na něj.

Vás přivedli k vlkům bobři, což je fascinující kombinace. Pro někoho, kdo tomu nerozumí, poprosím o vysvětlení.

Jan Mokrý: Já se dlouhodobě věnuji bobrům. Začal jsem se věnovat bobrům na konci minulého století, už během svých studií. A když se objevili ve střední Evropě vlci, tak jsem zbystřil, protože jsem je znal z literatury jako velmi důležitého predátora bobrů. Začali jsme se na univerzitě vlku věnovat jako jednomu aspektu bobřího života. To znamená, že je to velmi intenzivně propojené.

Teď, po deseti, patnácti letech, co vlci osidlují naši krajinu, vidíme první výsledky a vztah bobra a vlka je dosti intenzivní, předpoklad se tomu věnovat byl správný.

Čtěte také

Do Česka se vracejí vlci. Život dospělé vlčice teď vědci budou sledovat téměř v přímém přenosu

Je to skutečně fenomén, který se rozhodně propisuje do bobří populace a může s populací něco významného dělat, což může mít hezkou ochranářskou zkratku: oba dva to jsou konfliktní druhy, známé svými problémy.

To znamená, když vlk bude žrát bobry, v podstatě máme o pár konfliktů v krajině méně. Což by bylo vlastně naše přání, aby se konfliktní druhy eliminovaly vůči sobě navzájem a nezpůsobovaly konflikty nám lidem.

Šumavské smečky

Jak se vlk, který žije volně tady v Národním parku Šumava, a to i na druhé straně u našich německých sousedů, dostane tady do toho výběhu?

Aleš Vorel: Do výběhu se vlk z volné přírody nedostane. Tito vlci, co jsou ve výběhu, pocházejí ze zoologické zahrady, z chovu v zajetí. Vzniklo to tak, že sem byl přivezen samec z plzeňské zoologické zahrady, přivezená vlčice z Německa. Utvořili pár, ten pár měl vlčata, a tak vznikla smečka. Tak je to i ve volné přírodě, že vlčí smečka není nic jiného než rodina, kde jsou rodiče a jejich potomci, rok, dva nebo tři roky staří.

Takže kooptovat vlka samotáře do vlčí smečky není možné.

Vorel: Není. Ve většině případů to možné není, ať už ve volné přírodě, nebo v zajetí, protože rodina si jen tak k sobě nikoho nepustí.

Mokrý: Ačkoliv je to možné, protože my už víme, zase díky našim genetickým výzkumům a podkladům, že se občas stává, že nepříbuzenští jedinci se můžou připojit ke smečce třeba dočasně, na rok, na dva, ale zase se potom oddělují. Ale jak říká kolega, platí, že naše smečky jsou primárně tvořené rodinami. To znamená, je to rodinné uskupení, ale zcela výjimečně se tam objevují i nepříbuzní jedinci.

Čtěte také

Vlci na Šumavě zadávili loveckého psa. „Nejsme na ně zvyklí více než sto let, útoky na člověka nehrozí,“ uklidňuje mluvčí parku

Ale už si nás přišli prohlédnout! Co vidíte?

Mokrý: Když jsem mluvil na mikrofon, tak jsem akorát viděl, že zpoza smrku na nás jukl jeden vlk. Vypadá hladově, ale samozřejmě, vidíme ho za plotem. Nejsou to ti divocí. Abychom uklidnili posluchače, ještě po nás nejdou šumavští vlci.

Je vlk zvědavý?

Mokrý: Rozhodně. Jak jsme si povídali o tom, jestli jsou plaší, nejsou plaší – samozřejmě jsou plaší, jsou obezřetní, a když se pohybujeme volnou krajinou, kde vlci žijí, oni mají velmi dobrý přehled o nás. Oni o nás vědí a snaží se vyhnout. Na druhou stranu nás sledují.

Velmi často funguje, že když se člověk prochází a chce vidět vlky, pomáhá se občas ohlédnout, protože vlk vás nechá projít skrytě a kouká, jak odcházíte. Takže když se občas ohlédnete, tak toho vlka můžete vidět.

Vlčí odchyt

Vlk na svoji oběť umí číhat dlouhé hodiny. Je to trpělivý lovec. Jak dlouho jste tady číhali vy? A jak si mám představit, že celá operace vypadala?

Vorel: Ta operace, to je několik týdnů příprav, vytipování míst, položení odchytových zařízení a potom neustálá kontrola a sledování toho, co se v blízkosti odchytových míst děje. Je to spolupráce mnoha lidí, ať už to jsou veterináři, lidé z univerzity; tým, co umí manipulovat s pastmi, manipulovat se zvířaty. Toto, když máme chytací kampaň, ať už je to na jaře nebo na podzim, trvá měsíc. A ještě k tomu 14 dnů příprav předtím a potom celý cirkus zase sbalit.

Mokrý: Ale představit si to můžeme jednoduše. Přes den se s pastmi manipuluje, připravují se, v noci tady nejsme a místa jsou online, primárně vzdáleně sledovaná. To znamená, my jsme v blízkosti míst, kde se chytá, jsme na základně, máme velmi dobrý přehled o tom, co se na těch místech děje. A jakmile máme nějaký záchyt, tak jedeme, to je pak taková rychlá napínavá akce.

Toto je samozřejmě legální chytání vlků za účelem vědeckým. Ale já jsem četla o vlčici chycené do pytláckého oka na Adršpašsku. Myslím, že si vlastní tlapku uhryzala, a ještě navíc měla v břiše potomky. Proč lidi tak nenávidí vlky?

Čtěte také

Myslivost lidi mění, začnou se o přírodu starat. Doby pitek na honu jsou pryč, říká lesník Pochobradský

Vorel: Někteří lidé je prostě berou jako konkurenty, někteří z nich mají strach a obavu. Já to nedokážu popsat, protože já tyto stavy nemám. Obecně bych nedokázal žádné zvíře jen tak pro nic zabít. Asi je to obava z něčeho neznámého.

Mokrý: Osobně si myslím, že z těch dvou motivací, proč zabíjet vlky, je silnější motivace konkurence. Dost často myslivci a lovci nestrpí velké predátory; je jedno, jestli to je medvěd, rys nebo vlk. Ale na vlka skutečně někteří myslivci mají silnou averzi. Proto se setkáváme dnes a denně, každý rok je prokázáno, že jsou v naší krajině nelegálně zabití vlci.

Pochopitelně, není to jednoduché. Jedna cesta jsou oka, ale daleko častější je odstřel na dálku. To znamená, musí to být ozbrojení lidi.

Vorel: Pak to jsou ještě otravy; a nejde jen o vlky, je to rys, jsou to dravci.

Mokrý: Ale to je, řekněme, takové neselektivní: někdo z nějakých pohnutek otravuje jakákoliv zvířata, která mu vadí. Ale na vlka, který je zastřelený, musíte mířit. To není, že náhodou vám to střelí nějakým směrem a tam je náhodou vlk. Ne, to je cílené.

Čím vlci ochranáře fascinují? Jak se daří losu Emilovi? A má Šumava i další celebrity? Poslechněte si celý rozhovor s hosty Lucie Výborné.