Snažíme se vyvrátit mýtus, že šimpanzi jsou zlá zvířata. Jsou úžasní, jen nepochopení, zdůrazňuje zooložka

Jak se to stane, že evropský chov šimpanzů připadne na starost vám v Ostravě, co děláte nejlíp?

Čtěte také

Co mají společného lidé a hroši? Třeba velkou agresivitu na poměrně malý podnět, popisuje zoolog

Je spousta jiných kolegů po celé Evropě, kteří mají mnohem větší zařízení pro chov šimpanzů a skvělé výsledky. Není to o tom být nejlepší, ale věnovat tomu čas a úsilí. V rámci Evropské asociace zoologických zahrad je stát se koordinátorem EEP programu prestižní záležitost, ale neplacená, není to nadstandardně hodnoceno. Děláte to ve svém volném čase, když to trošku jde, tak v pracovní době, ale většinou po večerech.

Po večerech člověk dělá co? Koordinuje nově narozená mláďata, páření, přesouvá jednotlivé šimpanze z jedné zahrady po Evropě do druhé...?

To je ten základ, když je program dobře nastavený, dobře funguje a je zaběhnutý. U šimpanzů program funguje více než dvacet let. Prošel těžkým obdobím, kdy jsme prošli určováním poddruhů u našich chovaných zvířat a zjistili jsme, že velká část zvířat, které chováme v zoologických zahradách, jsou poddruhoví hybridi. Takže jsme museli přijmout nějaká opatření, s tím nadále ještě pracujeme.

Navíc šimpanzi mají dost pošramocenou reputaci mezi lidmi i zoologickými zahradami, jsou vnímáni jako agresivní, zlá zvířata, která neustále vřískají, jsou s nimi problémy... Já se snažím spolu s dalšími kolegy tento mýtus vyvrátit a napravit, protože jsou to úžasná zvířata, jenom jsou nepochopená.

Když jsem byla v centru Jane Goodallové v Jižní Africe, byla tam zvířata, kterým bylo ublíženo, a ta byla velice nebezpečná. Jak se chodí tady v ostravské zoologické zahradě do výběhu?

Po Evropě máme zvířata, která pocházejí z laboratoří nebo i z domácích podmínek, nesou si velmi těžká traumata, se kterými se snažíme pracovat, nelámat nad nimi hůl, ale naopak je začleňovat do dobře fungujících šimpanzích skupin. Na primátech je úžasné, že správné chování se dokáží naučit, pakliže ho vidí.

Takže tím, že takového „divňouse“ úspěšně začleníme do skupiny, a to není jednoduché, někdy to trvá měsíce i několik let, než ho skupina přijme, potom vidíme, že zvířata si tam najdou své místo a začínají se projevovat jako správní šimpanzi a ztrácí ty lidské návyky, které ve své minulosti nabrali.

Co se dělo v minulosti se šimpanzi v laboratořích?

Snažím se na to moc nemyslet. Prováděly se na nich různé testy, v USA ještě před pár lety, není to tak dávná minulost, jak bychom čekali. Evropa je naštěstí v tom trošku pokroková a s testy na šimpanzích skončila o něco dříve než v Americe. Nicméně zvířata byla často uspávaná, testovaná na léky, kosmetické výrobky, byla oddělena, vůbec se nerespektoval jejich sociální způsob života, takže to na nich zanechávalo velmi špatný efekt. U mnoha zvířat vidíme, že se neumí socializovat... Šrámy jsou u některých opravdu hluboké.

Kde vzniklo povědomí, že to jsou potížisté? Jenom proto, že jsou hluční, nebo proto, že mají určitá výstražná gesta, vydávají varovné signály? Jak to vzniklo?

Zvířata jsou to opravu velmi hlučná. U šimpanzů je každodenní záležitostí, že když jim dáte něco výjimečného, pustíte je do prostoru, kde je rozházeno a připraveno krmení, tak najednou jsou všichni nadšení, naježí se, běhají, vřískají, rituálně se koušou do krku. Teď si představte něco podobného v restauraci v Praze nebo v Ostravě...

Pro šimpanze je to úplně normální a v pořádku, a přesto se stává, že nám návštěvníci volají, že šimpanzi mají u krmení problém, že bychom s tím něco měli udělat. Dokonce jsme čelili nařčení o domácím násilí... Protože ti lidi to nechápou. Je potřeba si to v hlavě přepnout, že jsou to zvířata, která fungují jinak, a je potřeba to respektovat. Doufáme, že tím, že budeme lidi učit nejen o šimpanzích, ale i o jiných druzích, respektovat je, co potřebují, jací jsou a jak se chovají, že třeba trochu respektu přejde i na mezilidské vztahy.

Když uvidím u šimpanze „úsměv“, vyceněné zuby, tak to asi není známka něčeho pěkného...

Čtěte také

Gorily jsou jen trochu jiní lidé. Ve zvířatech je víc, než si myslíme, říká ředitel pražské zoo Bobek

Určitě ne. Je výborné, že to zmiňujete. Je to ta slavná narozeninová pohlednice, kde se usmívá šimpanz s čepičkou na hlavě... Takový typ úsměvu u šimpanze znamená největší strach. Takže jste zrovna popřáli někomu šťastné narozeniny s obrázkem zvířete, které je vyděšené k smrti. Šimpanzí úsměv vypadá jinak, v podstatě odhalí jen spodní řadu zubů. Není to těžké poznat.

V rámci chovného programu a většího pochopení pro šimpanze pracujeme na vytvoření videoslovníku, aby lidé lépe chápali a rozuměli, co se zvířata snaží říct, a nepřenášeli na to své lidské vidění světa.

V čem jsme podle Jany Pluháčkové jako lidé zhloupli? Proč se rozhodla věnovat právě šimpanzům? A proč tak rádi přisuzujeme zvířatům lidské vlastnosti? Poslechněte si celý rozhovor.