Slovo „stesk“ mají Brazilci hrozně rádi, považují ho za nepřeložitelné, říká spisovatelka Brejšová

Vy jste vystudovala dějiny umění v Paříži, magisterskou práci z památkářství jste potom dokončila ve Španělsku. Když se dostaneme k té vaší knížce Město nad městem, tak ta je z Brazílie.

Žila jste v Sao Paulu, tam jste učila jazyky, poměrně dlouho jste se pohybovala turistickém ruchu. Tak co se stane s člověkem, když odjede z Evropy takhle daleko? Když říkáte, baví nás být cizincem, tak tam je to ještě možná o něco víc?

Ještě víc, určitě. My jsme cestovali mimo Evropu, ale vždy na cesty s baťůžkem. Když přišla nabídka práce pro mého manžela v Sao Paulu, tak to byla hysterická radost, dostat se takhle daleko, proože tam se nedá být úplně jen tak bez víza. Tady jsme měli zaručené, že budeme mít vízum a ještě nám za to zaplatili, že máme být v cizině.

Čtěte také

Dělat dobro pro ekvádorské komunity znamená ptát se, co by samy chtěly zlepšit, vysvětluje dobrovolnice

Takže to byla nádherná věc, pro nás úplně jiné. Ta kultura je úplně jiná, pro nás to bylo hrozně obohacující.

Přečtu vám teď jednu z reakcí na vaší knihu, kterou jsem našla na internetu. „Ta kniha je stejně barvitá jako Brazílie. Tak jako má tato kniha mnoho podob, vůní, barev a kultur, má i kniha několik dějových linek, u kterých vás autorka navnadí, nechá ochutnat, začíst se, aby rázem přeskočila o něco dál, třeba do minulosti.“ Jak se tohle poslouchá?

Poslouchá se to nádherně. Občas, když vidím takové recenze, tak si říkám: ježiš, já bych chtěla, aby mi někdo takový psal anotace. Myslím, že to docela vystihuje, je to knížka plná věcí, asi jako já jsem byla plná těch zkušeností a chtěla jsem je předat.

Když to člověk čte, tak má pocit, že tam s vámi je. Tak by mě zajímalo, kolikrát musíte projít ta místa, která popisujete a vkládáte do toho příběhu, jak si je musíte osahat. Podle čeho vlastně se vám dostanou pod kůži?

Je to různé u různých míst. Třeba je tam jedno místo, které zmiňuji, do kterého jsem se zamilovala instantně, tam to nebylo složité. Ale pak jsou místa, u kterých aby člověk předal víc, než jenom nějakou vizuální stránku, tak je samozřejmě musí poznat.

Myslím si, že těch sedm let v Brazílii bylo hodně důležitých k tomu, abych jako měla podtext a poznala hrozně moc lidí. Měla jsem studenty, potom jsem chodila do cestovních agentur a to množství lidí, které jsem poznala a to, co jsem naposlouchala, myslím hrálo velkou roli v tom, že jsem si udělala, neříkám, že správný nebo pravdivý, ale aspoň velmi kompletní obraz.

Čtěte také

Největší nebezpečí je vlastní hloupost, samota na cestách tříbí smysly, popisuje cestovatelka

K těm místům, která popisujete, potřebujete si pamatovat třeba i vůni?

Určitě. Když cestuji, tak se opravdu snažím zapojit všechny smysly. Je to zvláštní, hodněkrát jsem slyšela, že lidé v autobuse si dají do sluchátek hudbu a že je to uklidní a odpočinou si. Takhle já to třeba nedělám.

Taky si potřebuji odpočinout, ale většinou je to v klidu třeba nějakého hotelu, hostelu. Ale neposlouchám svojí hudbu, ráda poslouchám hudbu toho místa, ať už jsou to zvuky, hlasy, jazyk nebo právě hudba – byť se mi třeba ani nelíbí, jsem ráda, že je součástí té mé cesty. Takže všechny smysly: chutě, vůně, zvuky.

Strach, stesk, intenzita

Je tam někde i strach?

Strach jsme na cestách nebo v některých situacích zažili, ale většinou nejsme zas takoví dobrodruzi, kteří by se vrhali do komplikovaných a nebezpečných situací. Takže strach málokdy.

Čtěte také

Život s Indiány mi přinesl klid a pokoru, vypráví antropoložka Valterová

V úvodu vaší knížky je citát: „Takový už je stesk, neustálé omílání dávných vzpomínek.“ Proč zrovna tento?

Mně se tam hrozně líbilo slovo stesk, což je v portugalštině saudade. Brazilci to slovo mají hrozně rádi, dokonce jsou přesvědčení, ne úplně pravdivě, o tom, že v žádném jiném jazyce neexistuje, že je nepřeložitelné. Vlastně je to tak, že v některých jazycích se to vyjadřuje spíš slovesem, dokonce i my říkáme, že se nám stýská.

Ten stesk obsahuje melancholii a to, že máte vzpomínku příjemnou, ale zároveň lehce smutnou. To se mi moc líbilo. Ta kniha je hodně o historii, můj hlavní hrdina Marco se vrací ke svým českým kořenům: vrací se ke svému tatínkovi, který na začátku románu zemřel. Tím to začíná, takže ten stesk, historie a to, že svoji budoucnost stavíme na tom, co jsme prožili nebo to, co prožili předchozí generace, je tam důležitá.

Když jsme to nakousli, jak byste s odstupem času dokázala váš román charakterizovat?

Čtěte také

Cesta je to mnohdy prašná, některé dívky z favel v brazilském Rio de Janeiru dokáže ale box ochránit před zločinem

Je to klasický román, takže pro ty, co mají rádi spletité příběhy, kde se po něčem pátrá nebo kde se rozvíjí nějaké osudy, psychologie, ale kde se reflektuje i to místo. V popisech Brazílie jsem se snažila nebýt moc klišé, snad jsem tu Brazílii postřehla z jiného pohledu.

Z jakého?

Tak, jak jsem ho prožila. Musím říct, že pro mě ta Brazílie nebyla to, co se většinou říká, jenom velká párty, karneval a problémy, nebezpečí. Myslím, že jsem se tam snažila postřehnout víc těch věcí, to krásný i to špatný. Těm, co to všechno mají rádi, se to snad bude líbit.

Já ještě pořád nemám tak velký odstup, ddoufám, že třeba za tři roky budu schopná říct, co jsem to vlastně napsala. Je to pro mě těžké teď.