Ruiny misie San Ignacio pohlcuje prales, ale překvapivě harmonické soužití indiánů s jezuity uchvacuje dodnes

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy San Ignácio je asi nejlépe dochovaný pozůstatek jezuitsko-indiánských redukcí v Jižní Americe

Když se střetli dobyvatelé Jižní Ameriky s místními indiány, nedopadlo to vždy nejlépe. Ale existují i případy, kdy se nedrancovalo a nezabíjelo, ba naopak. V srdci Jižní Ameriky, kde se stýká Paraguay s Argentinou a Brazílií, se rozvinulo velmi zajímavé soužití mezi jezuitskými misionáři a indiány kmene guaraní. Rozvaliny, které zbyly po takzvané jezuitské redukci, na rozdíl od mnoha jiných nepohltil prales a dnes jsou na seznamu UNESCO.

Podél zelené cesty jakoby nějakým lesoparkem se začínají objevovat zbytky kamenných domů, pravidelně postavené sídliště. A najednou se otevře prostranství – náměstí typické pro misie uprostřed tropického pralesa.

Ze všech stran je lemované domy a vepředu mu vévodí monumentální zřícenina, vlastně jen zdi, ovšem nádherné. Skoro jako antický chrám. Podle to kdysi byl andělíčků kostel.

Čtěte také

Historie, která se vás dotkne

Rozvalinami San Ignacio Miní mě provádí Jorge Monges. Podle jména nepoznáte, co je zjevné při osobním setkání, totiž že je pravděpodobně potomkem indiánů: „Ano, vypadá to, že jsem. Ale nevím to jistě. Tady v Jižní Americe se všechno smísilo.“

Tady bývaly dřív dílny. Pekařství, tesařství, zahradničení - zkrátka všeho. Indiány tu učili Jezuité

„Guaraní byli nomádi, malincí, kočovali v pralese. Mě osobně ta historie vždycky zajímala a jsem na ni hrdý. Vyrůstal jsem dvě ulice odtud, tady jsme jako kluci zlobili a trhali pomeranče,“ vzpomíná.

Místo má velmi zvláštní, až tajemnou energii. Jako by jeho historie byla ukryta přímo pod vašima nohama. Nebyla to nijak dlouhá historie, protože mise San Ignacio byla založena v roce 1696, kdy se tady ve zdech kostela začaly sloužit mše. A trvala pouze do konce řádu jezuitů, tedy do roku 1767.

Čtěte také

Indiánské baroko

Stavby ve stylu zjednodušeného baroka, takzvaného guaraníjského, vybudovali indiáni, kteří se jezuitům podřídili. Ovšem ne násilím. V neuvěřitelně krátké době tu vzniklo zvláštní společenství, které se však po odchodu jezuitů a bez jejich vedení rozpadlo.

Indiáni pomáhali bránit španělské území před výboji Portugalců, ale hlavně přijímali křest, panovala tu dělba práce, společné vlastnictví, vzdělávání…

Zednickému řemeslu a umění se učili samotní příslušníci indiánského národa Guaraní

„Byli tu ti nejlepší jezuiti z nejlepších. Mezi misiemi se neustále pohybovali architekti, hudebníci či vojenští experti. Jen dva tu byli nastálo – šéfové misie,“ přibližuje můj průvodce. „Tady vedle hostinských pokojů byly učebny. Ale tam se učili jen indiánští předáci, ti, co pomáhali s řízením misie. Jezuité je učili číst a psát a oni pro ně vedli podrobné záznamy.“

Bez pečlivých záznamů bezpečně dochovaných ve španělské Seville by se dnes nevědělo třeba o rozsáhlé obchodní a směnné síti. Některá svědectví ale nezůstala jen v knihách. Hřbitov indiánů byl hned vedle kostela, což ukazuje na jejich rovnocenné postavení. Tady se nedělaly rozdíly mezi kolonizátory a kolonizovanými.

Čtěte také

Život na terase

Jorge mi taky ukazuje dochované zbytky domů s tlustými zdmi a zbytky sloupů kolem. Dávají tušit, že zde pod prodlouženou střechou kdysi stály terasy.

Dnešní obyvatelé památky chráněné UNESCO

„V našich dnešních domech se život odehrává na terase. Na terase snídáme, obědváme, díváme se na televizi. Nežijeme vevnitř, tam je vedro. Jezuité moc dobře věděli, jaké tu je podnebí, a už od začátku stavěli domy s terasami. Byli to koumáci!“ usmívá se Jorge.

Zřícenina San Ignacio by nejspíš v Česku, kde je spousta daleko starších hradů, zámků nebo klášterů, nijak nevynikla. Navíc ji skoro pohlcuje bujná vegetace. Neuvěřitelná kapitola historie, kterou psali kolonizátoři a indiáni v tomhle energií nabitém místě, snad ale nikdy dějepisným pralesem nezaroste.