Potomci brazilských otroků jsou na své předky hrdí. Ve vesnici Quilombo upletou z přírodního materiálu cokoliv

Většina Brazilců žije ve městech, ale vesnice samozřejmě existují. Jejich zvláštním druhem jsou osady, kde žijí potomci otroků, často uprchlých. Říká se jim quilombo. Brazilská vláda se snaží mapovat jejich historii a z moci úřední třeba přiděluje obyvatelům půdu, která často nebyla jejich. My se teď vypravíme na zelené pobřeží brazilského státu Rio de Janeiro, k městu Paraty, kde pomáhá obyvatelům tamního quilomba také turistický ruch.

Možná byste tohle místo na jedné z nejhezčích brazilských turistických silnic přehlédli. Leží kousek za hojně navštěvovaným městečkem Paraty. Cedule tu lákají na košíky a jiné výrobky z proutí a dalších přírodnin.

Bouda malá jak autobusová zastávka je ověšená zbožím. Vedle ve stínu sedí na rezaté židli dědeček v tričku a popraskanými černými prsty s růžovými bříšky plete z proutí košík. Není z vrby, ale z liány.

Pan João potvrzuje, že tu vyrábějí předměty v podstatě ze všeho, co najdou kolem domu. Listy banánovníků, nejrůznější části nejrůznějších palem, dokonce i známá açaí. Ale z toho už se dělají jiné věci, ne tradiční košíky, které se naučil pan João plést od předků. Ti, ještě otroci, je používali na nošení sklizeného manioku.

Čtěte také

Krámek ukrývá všechno možné. Košíky, ošatky, koberečky, zvířátka, nástěnky, nebo stínidla na lampy. Tyhle pěkné proutky, které vypadají trošku jako spletený malý copánek, nejsou açaí, ale jucaí, říká mi uvnitř bodrá černá žena Dilma, která tu prodává pod jednou značkou se dvěma dalšími dámami. Když opadají plody, stoky se usuší se a pak z nich jsou krásné výrobky. Jak mi Dilma říká, základ mají od předků, ale dnes se zdokonalují.

Vše, co potřebují, jim dává prales

Dilma a její rodina bydlí na kraji quilomba zvaného Quilombo Campinho da Independência. Sice se před časem oddělili od oficiální komunity, která bydlí dál v lese, ale to neznamená, že by se zřekli svého původu. Vypráví mi historii svých předků. Quilombo, tedy vesnici, založily tři sestry. Poté, co museli zdejší farmáři propustit otroky se zrušením otrokářství, si rozdělily pozemky. Ale oficiální nárok tu na ně získali od státu až v roce 1999, 110 let po konci otroctví.

Antonica, Marcelina a Maria Luiza jsou dodnes v živé paměti zdejších obyvatel. Říká mi to už Laura Maria dos Santos, jedna z oficiálních vůdkyň místní vesnice, která má na starosti vzdělávání.

Restaurace, kterou provozují obyvatelé quilomba u Paraty, má mnoho ocenění za dobrou kuchyni

„I dnes tu žijeme podle pravidel, která nám tyto tři ženy zanechaly. Využívat, ale také opečovávat a chránit svůj prales. Protože všechno, co potřebujeme, nám dávají právě naše lesy. Když jdeš na liány na výrobu košíků, musíš vědět, jak a kolik utrhnout. Abys je nevyrval celé a nějaké zbyly. Ostatní přece taky chtějí vyrábět své košíky. A když ten svůj prodáš, zítra budeš potřebovat uplést další,“ vysvětluje Laura.

Dnes se tu už jako státem uznané quilombo snaží o soběstačnost. A nejen pěstováním plodin a výrobou proutěného zboží. S „tetou Laurou“ si povídáme, když čekáme na autobus s turisty u restaurace, kterou tu obyvatelé quilomba provozují a kde už se čile připravuje voňavé jídlo. Podávají tradiční oběd s afrobrazilskými pokrmy a vodí turisty po vesnici. Maria uznává, že je to pro něj příjem, ale zároveň možnost jak předat do světa to, co jim zanechali předkové.

Čtěte také

„Ve městě to je jedna velká párty. Všichni říkají ó, ó, Paraty, jaká nádhera. No jen si tu zkus bydlet.
Ale ne, to město má historii, ale oni místo aby ji využili, tak jen otvírají v centru další a další krámy. Takže kdo chce poznat historii Paraty, musí tam, kde se nejlépe uchovala,“ říká. Tedy třeba sem nebo do místních indiánských vesnic či skromných osad míšenců zvaných caiçarové.

Z větviček, na kterých byly třeba plody zvané açaí, se dají udělat krásná stínidla na lampy