Od klasiky k rocku? Jdu na to opačně než většina populace. Než zemřu, skončím u death metalu, usmívá se houslista Pavel Šporcl

Čtěte také

Zemřel Miro Žbirka. Připomeňte si ho v posledním rozhovoru na Radiožurnálu

Vás zítra, v neděli 15. prosince čeká koncert Symphonic Night v O2 Universum. Čím je zvláštní?

Zvláštní je tím, že budeme společně s mými kolegy a symfonickým orchestrem hrát úpravy Mekyho Žbirky, jeho slavných písní a melodií. On miloval symfonickou hudbu, také jezdil turné se symfonickým orchestrem, a mnoho z jeho skladeb je tak nosných a dalo by se říct romanticky laděných, že jsou nosné i jako instrumentální skladby. Takže proto. Moc se na ten koncert těším, s Mekym jsme se měli moc rádi.

Jak jste se poznali osobně?

S Mekym jsme se poznali na nějakých akcích, jak už to bývá v showbyznysu. Hezky jsme si vždycky popovídali. On měl velmi rád nejen symfonickou, ale instrumentální hudbu jako takovou. A housle velmi obdivoval. Myslím, že jsme spolu nikdy nezahráli, nezazpívali, ale kdykoli jsme se potkali, tak jsme si měli o čem povídat.

Drží se Rebel with the Blue Violin stále jako jednička hitparády?

Stále se drží, mám z toho obrovskou radost. Před rokem, možná před dvěma by mě nenapadlo, že takové album vznikne a že vůbec tuto hudbu budu hrát. Ta deska je rocková, s rockovou kapelou, ale já jsem nikdy žádný rocker nebyl. Ty písně, které tam jsou vybrané, jsem samozřejmě znal, ale nebyl jsem žádný velký rocker. To šlo mimo mě.

Přišlo to až po padesátce?

Čtěte také

Našel jsem si indiánské jméno Ten, který se rád předvádí, představuje se bavič a hudebník Jiří Krhut

Jak já říkám, jdu opačně než většina populace. Ta samozřejmě začne na nějakém popu, klasickém rocku, a pak po padesátce jde ke klasické hudbě, dá-li pánbůh. Já jdu úplně opačně: přes klasickou, odklonem od klasické hudby přes nějaké crossovery, přes cikánskou cimbálku až k tomu rocku. A dělám si legraci z toho, že než zemřu, tak skončím na death metalu, to by bylo pro mě přirozené.

Když hrajeme Kashmir od Led Zeppelin, tak trvá osm a půl minuty. Žádné střihy.

Ale jsem rád, že jsem objevil tu neuvěřitelnou škálu úžasných písní, melodií, které i beze slov jsou – stejně jako Žbirkovy písně – neuvěřitelně nosné. Hrajeme na tom albu opravdu originály i ve smyslu časovém. Takže když hrajeme Kashmir od Led Zeppelin, tak trvá osm a půl minuty, a když hrajeme Stairway to Heaven, tak taky trvá zhruba osm minut. Žádné střihy. Tam si člověk u spousty těch písní uvědomí, že nejsou vůbec jednoduché. 

Návrat šátku

Vy jste dlouho hrál se šátkem. Už si lidé na tu divokou image u vás zvykli?

Čtěte také

Když se člověk na pódiu zblázní, patří to tam, vypráví Malátný z kapely Chinaski

Na ten šátek, který jsem odložil před 20 lety a začal jsem místo něj hrát na modré housle, se neustále lidé ptají. Říkám, že už s ním nehraji 20 let, a oni se hrozně diví, že to je tak dlouhá doba, protože si na něj prostě zvykli.

Jsem nesmírně rád, že u této rockové desky se ten šátek úplně přirozeně může vrátit, protože před těmi 20 lety jsem si říkal, že přece nebudu v padesáti hrát pořád v šátku jako zastydlý puberťák. Ten Dvořák, to bude přece úplně mimo... A jsem hlubší, chci se někam vyvíjet a tak dále. Teď si myslím, že přišla ta správná chvilka, že už nejsem zastydlý puberťák, ale prostě pořádný rocker. K modrým houslím a k té hudbě se ta image hodí a jsem rád, že šátek je zpět.

Na tomto albu, jak jsme slyšeli, se představujete poprvé jako rockový houslista. 29. dubna vás čeká i k albu speciální koncert v pražském Obecním domě. Čím bude výjimečný?

Čtěte také

Nové album Monkey Bussines v češtině? Musíme mít brilantní texty, předjímá zpěvačka Černochová

Bude to určitě od vydání alba největší koncert s tímto repertoárem. Ještě máme čas, tak bych k němu rád v průběhu dalších měsíců přidal nějaké modernější věci. Koncert se uskuteční v Obecním domě, takže i trochu variací na nějakou klasickou hudbu. To je to já, to je jako velmi rád.

Koncert se velmi dobře prodává, mám z toho radost. Máme v tuto chvíli prodaných asi 80 procent kapacity, takže ještě srdečně zvu posluchače, aby se podívali na moje webové stránky, kde je odkaz na prodej vstupenek. Myslím si, že to bude zážitek hrát v tomto svatostánku klasické hudby trošku něco jiného. 

Houslový Mount Everest

Co je pro vás Mount Everest houslového repertoáru?

To jsem používal jako slogan k desce, která se jmenuje Paganiniana. Byl jsem za ní nominován na cenu ICMA, což je velmi prestižní ocenění. A na ní byly nejtěžší možná nejtěžší skladby houslového repertoáru, tedy skladby paganinského typu – Ernstova Poslední růže, Milsteinova Paganiniana… Bylo tam ve světové premiéře i jedno dílo našeho prvního houslového virtuóza Josefa Slavíka a další skladby. Mohu snad říct, že tam jsem byl houslový virtuos, protože ty skladby jsou neskutečně náročné, a proto jsem si dovolil ten příměr, že to je Mount Everest.

Mně to nedá, protože ten krásný nástroj, modré housle z dílny Jana Špidlena, leží mezi námi na stole. Stárne, tedy zraje ten nástroj s vámi?

Čtěte také

Šporclovi jsem slíbil, že modré housle už nikomu neudělám. Tak jsem vyrobil zelené, vypráví houslař Špidlen

Ten nástroj absolutně zraje společně se mnou. Na tom setkání houslařů, o kterém jsme mluvili, o tom hovořili – že na nové nástroje, potažmo když byly stradivárky nové, se musí stále hrát, aby se to dřevo vyhrálo. Když se postaví nové housle, jsou takové syrové, chybí tam trochu alikvóty. A já jsem se tedy rozhodl, že se těm houslím budu opravdu věnovat, takže na ně – kromě pár dnů nebo když byly třeba v opravě – od té doby hraji. Spoustu věcí jsme vylepšili, nejenom uvnitř.

Teď jsem třeba patronem jedné z největších společností na výrobu strun Thomastik-Infeld, která je ve Vídni, dělám jednoho ze světových ambasadorů. A našli jsme sadu, která těm houslím naprosto svědčí, a ještě se třeba o dvacet třicet procent jejich zvuk zlepšil. Stejně je to se smyčci. Je to stejné jako se sportovci – když chcete dělat něco na světové úrovni a chcete se cítit dobře, tak potřebujete mít k dispozici to nejlepší nářadí, potažmo ty nejlepší housle. Jsem rád, že je mám a že krásně jdou i přes orchestry a že to není pouze o tom, že by byly modré a hrály špatně. To by mě nebavilo, vůbec bych to nedělal.

Vede Pavel Šporcl své dcery k hudbě? Měl v dospívání radši Beatles, nebo Rolling Stones? Čím se liší houslový virtuos od hráče na housle? A jak budou vypadat Vánoce u Šporclů? Poslechněte si celý rozhovor!