Našel jsem si indiánské jméno Ten, který se rád předvádí, představuje se bavič a hudebník Jiří Krhut

Znáte Cimrmana a víte, že Cimrmana libretistu nejvíc znepokojovala otázka rýmů? Kdy jste přišel na to, že byste se mohl živit rýmy?

Odmalička jsem si psal básničky. Baví mě rýmovat, baví mě absolutní rým. Cimrman měl absolutní rým „hodiny, bijí čtyři hodiny“. Já mám třeba v knížce Krhutoviny, o které se tu bavíme, básničku „u šachistů na Tahiti, přišel by sis na tah i ty“. Je to vlastně absolutní rým, ale složený ze tří slov.

Čtěte také

Jak si pamatovat? Vytvořit si asociaci a opakovat. Paměť omezuje stres a nesoustředěnost, říká autor Dokonalé paměti

Pořád si píšu něco do mobilu. Něco někde slyším a hned si to napíšu. Můj mozek jede tak, že když se bavíme, tak slyším mezi slovy ještě spoustu... nechtěl bych, aby posluchači nahlédli do mé hlavy, co mi jede, když se s někým bavím, protože vidím ta slova úplně různě otáčená.

Ale baví mě obecně čeština. Jsem bývalý učitel, sice jsem učil angličtinu, ale mám k jazykům blízko. A moc mi vadí, když někdo češtinu przní, ať už v písních, nebo v textech. Čeština má akcent na první dobu, na první slabiku.

Narozdíl od angličtiny...

Narozdíl od angličtiny. Když si vezmete rap, aplikaci do českého rapu: slovo information má přízvuk na mation, že ano. Ale když řeknete: „Hej, dej mi informaci“, tak to vyzní fakt legračně. Proto udělat dobrý český text do českého rapu nebo do české písničky je fakt těžké.

Mám takovou písničku, kde si z toho dělám legraci, protože Ostraváci mluví s přízvukem na předposlední slabice jako Poláci, my tam máme blízko k Polsku.

Čtěte také

Když se člověk na pódiu zblázní, patří to tam, vypráví Malátný z kapely Chinaski

Říkal jste, že byste nechtěl, aby si posluchači všimli toho, co se vám děje v hlavě, když někdo další mluví. To jste asi neměl říkat. Kdo vlastně jste? Padesátiletý muž, který o sobě říká, že se pořád těší na práci, že tu práci miluje, že ho baví hrát si se slovy, že ho baví hrát si, že samým natěšením nemůže spát? Před čím to utíkáte, Jiří?

Honzo, je to tak, že jsem se fakt našel v tom, že jsem dělal 18 let učitele. A abyste naučil dobře, myslím si, musíte studenty bavit. Dělal jsem vlastně one man show před tabulí v angličtině a pak jsem zjistil, že one man show můžu dělat i před publikem.

Zeptám se vás: Našel jste si s v životě své indiánské jméno? Kdo jste?

Ten, který mluví.

Výborně. Ten, který mluví. Ten, který dělá rozhovory.

Jiří Krhut se svou knihou Krhutoviny|foto:František Tichý, Český rozhlas

Původně to bylo Ten, který je krásný, ale časem jsem se přejmenoval.

Tak jste si prostě vyměnil totem.

Když jsem si vzal sestru Skákal přes oheň, až si propálil mokasíny...

A já jsem si našel indiánské jméno Ten, který se rád předvádí. A je mi vlastně úplně jedno, jestli to je s kytarou v ruce nebo na pódiu, v převlékání, v různých scénkách, nebo když dělám jakoukoliv legraci. Takže já se bavím tím, když můžu bavit a dělá mi to strašně dobře.

To je vlastně sobecké, protože vám dělá dobře, když se druzí baví – děláte to vlastně kvůli sobě, to neděláte kvůli těm lidem. Když dáte dárek, Honzo, vypadáte, jako že jste hodný, ale vy dáváte dárek kvůli tomu, že vám to udělá dobře. Je to pořád takové sobecké, ale v tom pozitivním slova smyslu.

Čtěte také

Stezkou proti krizi středního věku. „První den jsem myslela, že s 18kilovým batohem nikam nedojdu“

Výpověď středního věku

Zatahuju pupek je co? Když už jste po krevetách?

Zatahuju pupek je písnička ze stejnojmenného alba, které jsem teď vydal. Je to taková výpověď. Asi před pěti roky mi po sobě odešli oba rodiče po sobě a staly se mi velké změny, taková krize středního věku. Vy jste prožíval krizi středního věku? Nebo tam ještě jste trochu?

Ne, ne, ne, já už jsem ji překonal a moc vám to přeji, abyste ji překonal. Je to, Jiří, velmi úlevný pocit. Chápu, že jste teď v té středověkové tenzi.

Říkal jste, že jsem padesátiletý a já se musím bránit. Ještě mi není padesát, je mi 49 a půl. To je jako bych o vás řekl, že je vám 61.

Tak to byste se o tři roky seknul, ve váš neprospěch. Ale tak vážně.

Ale tak vážně. Zatahuju pupek je písnička o tom, jaký vlastně jsem. Fakt v té písničce říkám na plnou hubu, jaký jsem a jak to mám. Srovnávám to trošku s tátou, jaký on byl, a všímám si až teď – když jsem starší a starší a vím, jak táta ve svém stáří vypadal, co dělal, jak se choval, jak reagoval – úplně se vidím jako klon, stejně jako od mojí mámy.

Takže věnoval jsem ji svým rodičům. Ale není to písnička uplakanka, je to taková výpověď.

Čtěte také

Jiří Strach: Rád vyprávím historky, z kterých vycházím jako úplný trotl. Pán Bůh má velký smysl pro humor

Jiří, jak si testujete publikum? Když vyjdete na pódium, poznáte na první dobrou: dneska to půjde?

Kdybych mohl být sprostý, tak řeknu, že poznáte hned, kdo je „ee“.

Morseovka.

Ee. A na konci T.

Publikum může být různé a hned ze startu vím, jestli půjdou na tu první, na ten humor, který je trochu po povrchu, anebo je to inteligentnější publikum, že se potřebují nesmát na první dobrou, ale jít někam za roh.

Už mám takový čuch, co může být vtipné. Když se tomu zasměju já, tak cítím, že se tomu zasmějí lidi. Samozřejmě se může stát, že to jde mimo, protože někdy vystupujete v zajímavých koutech republiky a někdy třeba ani ta ostravština, kterou sem tam používám, k těm lidem nedojde.

Jak svá vystoupení skládá a s kým si Jiřího Krhuta pletou? Poslechněte si celý rozhovor vedený Janem Pokorným.