Školní třída s vestavěným patrem na hraní. I tak může vypadat inkluze v praxi

školáci
školáci

Nová pravidla inkluzivního vzdělávání, která mají děti se zvláštními potřebami víc zapojit do kolektivu, začala platit loni v září. Jak se osvědčila? To se na jednu z pražských základních škol vydala zjistit reportérka Českého rozhlasu.

V pražské základní škole Londýnská jsem se sešla s Vladimírkou Kočovou, která se tady stará o děti se specifickými poruchami učení, jakými jsou dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie nebo dysortografie. „Co dítě, to nová záležitost,“ říká.

Některé děti jsou zvyklé, že si řeknou o pomoc, některé ne. Když člověk vidí, že dítě je bezradné a neklidné, jde se podívat, co se děje, zda nepotřebuje pomoci.

„Většinou se ho snažím přemístit tam, kde už to bude zvládat samo, nějakou náhodnou otázkou nebo tím, že pokud mu nejdou násobky čísel, tak si vezmeme pomocnou tabulku. Nějakým způsobem ho dostat do klidu,“ popisuje.


Školské poradny mají nově čtyři měsíce na to, aby vypracovali posudek dítěte kvůli inkluzi. Lhůtu prodlužuje novela příslušné vyhlášky. Větší zapojení dětí se speciálními potřebami do kolektivu zavedla inkluze v roce 2016. Často je mají na starosti asistenti pedagogů.

Třídy na této základní škole mají opravdu vysoké stropy, i proto může mít každá třída útulné druhé patro – prostor plný knížek, společenských her.

„Během výuky si děti posedají na patře na zem, buď se dělají komunitní kruhy, čte se, nebo když jsou děti unavené, tak si mohou dojít odpočinout,“ vysvětluje s tím, že jde o takový multifunkční prostor.

Zákon o inkluzi podle ní víceméně funguje, největší problém vidí v tom, že s o inkluzi mluví jako o jediné možnosti. „I děti, které by byly spokojenější jinde, a rodiče to sami cítí, tak jsou jako by do toho tlačené,“ říká Vladimíra Klocová, která se spolu s dalšími 13 tisíci asistenty pedagogů stará o to, aby inkluze fungovala.