S Krobotem napsala divadelní hru. Jsme narození ve stejný den, spojilo nás to, vypráví herečka Marie Šoposká

Film Jiřího Mádla Vlny už je dotočený, natáčeli jste i v Českém rozhlase. Co jste tady točili za scénu?

Točili jsme konkrétně to, když přijdou ruští vojáci vyvést redaktory z redakce.

To znamená srpen 1968. A vy hrajete koho?

Hraji sekretářku Redakce mezinárodního života. Moje postava Jarunka se nezakládá na žádné faktické postavě, jako to je u jiných postav redakce. A je to taková holka, která to tak odlehčuje v závažné atmosféře doby a filmu. Vnáším tam holčičí lidskou strunu.

Čtěte také

Jiří Mádl jako režisér? Byla jsem z něj nadšená, hodnotí Marika Šoposká natáčení filmu Vlny

Jaké to bylo, když vás vyváděli Rusové z této budovy?

Není to příjemné, padla na nás všechny tíha událostí, které se dějí dnes kolem nás. Člověk má pocit, že to není vůbec tak daleko, jak se zdá. Když si člověk řekne, že se to stalo v šedesátém osmém, že to je historie, která se nemůže opakovat, tak myslím, že dnešní události nasvědčují tomu, že se to někdy zase zopakovat může. Byla to taková tížívá chvíle, měla jsem z toho husí kůži.

Viděli jsme vás v detektivním seriálu České televize Oktopus, kde hrajete kapitánku Fáberovou. Kdy poběží druhá řada?

Druhou řadu jsem ještě nezačali natáčet, začínáme teď v červenci, takže bych to viděla tak na podzim 2025.

Ale mezitím je takový zvláštní mezičlánek, protože jste měli nedávno s Miroslavem Krobotem premiéru hry Štíři z února ve ve Studiu DVA. A tam se vaše dvě postavy také objevují. Nevím, jestli to s tím nějak souvisí?

Určitě to s Oktopusem souvisí velmi, protože jsme se na tomhle seriálu potkali a trávili jsme tam spolu strašně moc času.

Čtěte také

Když nemůžou diváci k nám, jdeme my za nimi, zve do kina na stream Dejvického divadla herec a umělecký šéf Myšička

Bála jste se dřív Miroslava Krobota?

Bála, nebo – on se se mnou vůbec nebavil, dva měsíce jsme kolem sebe chodili. Hrál se mnou, ale vůbec se se mnou nebavil. Já jsem také v tomhle taková, že jakmile mě k sobě někdo nepustí, tak to cítím a držím se zpátky. Dva měsíce jsme se míjeli, dobrý den, dobrý den, asi na téhle bázi. Ale v jednu chvíli se to prolomilo, začali jsme si povídat, zjistili jsme, že jsme narození ve stejný den, naladili jsme se na sebe, že jsme nemuseli mluvit. Podívali jsme se na sebe a věděli, co ten druhý myslí. Doufám, že by se mnou Mirek souhlasil, že to setkání bylo výjimečné pro nás oba.

Hra Štíři z února je o hlubokém vztahu, který přetrvává napříč časem i fyzikou

Jak vypadají Štíři z února? Na co se mám těšit, až přijdu do divadla?

Štíři z února je o vztahu, který má nějakou hloubku, neumíme ho pojmenovat, já o něm říkám, že to je přátelství, ale Mirek s tím úplně tak nesouhlasí, on říká, že to je ještě něco jiného než přátelství. V té hře jsme to pojmenovali jako blízkost, ale žádné jiné jméno na to nemáme, furt razím přátelství a on na mě furt divně kouká, že takhle to není. Ale je to o hlubokém vztahu, který setrvává napříč časem a fyzikou, ať jsou ti lidé mrtví, nebo živí, ten vztah furt trvá.

Pochopila jsem, že dívka, tedy vy, chodí za knihovníkem do knihovny. Knihovník pak chodí za dívkou domů, ale jak se tam objeví Fáberová, kapitán Dítě, a navíc ještě liška s revírníkem?

Je to komplikované, ale v zásadě si myslím, že když o tom takhle mluvíte, nevidíte souvislosti, ale kdybyste viděla hru, tak to má nějaký děj, je to propojené vztahovou linkou, která má začátek, prostředek a konec, jenom se postavy modulují do jiných postav, ale vztah je v zásadě furt stejný.

Čtěte také

Nemůžu hrát úplného blbce, odsoudit ho. Musím se za něj postavit, říká Miroslav Krobot o své nové roli

Netušila jsem, že jste to napsali spolu. Jak vás do toho vtáhl?

Nebylo to tak, že by mě do toho vtahoval, ono to tak nějak vyplynulo. Asi popíšu ten začátek, protože ten mi přijde nejdůležitější. Slavili jsme spolu na natáčení Oktopusu narozeniny, přinesla jsem mu malý bezvýznamný dárek, a Mirek mi dal povídku. A mě to inspirovalo k tomu, že jsem na to také něco napsala.

Začalo se to nabalovat, on něco přihodil, já něco, a takhle jsme se začali nořit do tvořivého procesu. Najednou jsme zjistili, že to dává smysl a celek, a pak jsme si řekli, že jsme asi napsali hru. Mysleli jsme si, že to dáme do šuplíku, ale protože jsme štíři a máme svoje dvě štíří ega, tak jsme se rozhodli, že to zkusíme zinscenovat, protože nám přišlo škoda nechat to ležet v šuplíku.

Asi budete trochu psavec, s Berenikou Kohoutovu jste psaly blok Sedmihlářky, což vyšlo knižně…

Nějakým způsobem mě to baví, asi umím věci popisovat do psaného textu líp, než to říkat. Když na věci mám čas, tak si je dokážu utřídit, než když o nich musím mluvit. Ale vždycky je to s psaním tak, že to buď jde ven, nebo nejde. Když po mě někdo něco chce, mám deadline, tak to prostě nejde, když to neplyne, tak nenapíšu nic, neporučím si. Psát ve dvojici je jednodušší, protože se inspirujete, jeden hodí něco, toho se chytnete, naplétáte to na sebe, jde do nějak snáz.

Kde všude můžeme vidět herečku Mariku Šoposkou? A co se jí líbí na Makedonii? Poslechněte si celý rozhovor.