Rozhovor s vánočním stromečkem nebo reportáž z klouzačky. Zápisník zahraničních zpravodajů se vysílá přes 65 let

Český rozhlas slaví v těchto dnech 100 let své existence a slavnostní naladění má i dnešní Zápisník zahraničních zpravodajů. V éteru se poprvé objevil v roce 1955 a mít svoji reportáž v Zápisníku byla vždycky velká prestiž. Jak vypadalo natáčení dřív a jak dnes? A která reportáž se stala legendou?

Zahraniční reportáže jsou zajímavé nejenom svými tématy, ale hlavně svojí autenticitou. Ne vždy se ale podaří vše natočit takzvaně na první dobrou. Své o tom ví i někdejší zpravodaj v Polsku a v oblasti Beneluxu Pavel Novák, který působí jako přispěvatel už od roku 1998.

Čtěte také

„Mistr v natáčení na první dobrou je třeba Martin Dorazín nebo Ľubomír Smatana. Někdy vám ale do natáčení projede auto, někdy něco spletete sám, takže tu pak máme kouzlo střihu, kdy se natočený materiál sestříhá do výsledné podoby. Takto vznikla například mooje reportáž o zemětřesení v Chorvatsku, kde mě natolik přemohly emoce, že se to muselo točit napětkrát.“

Některé reportáže se ale povést napoprvé musí, jako třeba legendární reportáž z klouzačky Jakuba Luckého, který zpravodajsky pokrývá severní Evropu a Skandinávii. „Vyjel jsem lanovkou nahoru v Norsku a pak jsem jel klouzačkou velký kus dolů a dělal jsem stand-up přímo z jízdy. Výsledek byl nakonec, myslím, docela dobrý, protože je tam slyšet můj autentický děs.“

Rozhovor s jolkou

Že se kreativitě meze nekladou, dokládá i netradičně natočená vánoční reportáž Petra Voldána. „On to pojal tak, že udělal rozhovor s vánočním stromečkem. Takový přístup se nedá zopakovat moc často, on to ale udělal fantasticky jako hru jednoho herce,“ vzpomíná Pavel Novák.

Čtěte také

Z reportérského hlediska je zajímavá i reportáž Štěpána Macháčka o hledání šicí jehly na tržišti v egyptské Káhiře.

„Tuto reportáž jsem použil, když jsem vysvětloval studentům, jak funguje rozhlasový stand-up, tedy popis toho, co okolo sebe člověk vidí,“ říká Jakub Lucký. „Štěpánovi se na tom totiž krásně povedlo zprostředkovat posluchačům kulturu dané země, což je jedním z hlavních úkolů Zápisníku zahraničnách zpravodajů.“

Překonaný telefon

Vytvořit reportáž z míst, kde se nic dramatického neděje, je tak podle Pavla Nováka mnohem obtížnější než třeba reportovat z pohřbu papeže. „Dělat reportáž z místa, kde není příliš zvuků, kde si člověk musí hodně vypomáhat, to je umění. Je to ale také základ reportérské práce, tedy popisovat to, co vidíme, a umět si hrát s hlasem.“

Karel Kyncl u mikrofonu (1948)

Mezi zpravodajské legendy, která reportérské řemeslo ovládala dokonale, se dá jistě počítat někdejší zpravodaj ve Velké Británii Karel Kyncl, který vytvářel reportáže po telefonu bez zvuků připomínající glosu nebo fejeton. Podobný formát se dnes ale opouští.

„Sice ještě občas glosujeme to, co jsme někde zažili, dnes už je ale větší zájem o barevné reportáže s autentickými zvuky. A po telefonu se už to nedělá jednoduše proto, že například při poslechu v autě by to už bylo na úkor srozumitelnosti,“ vysvětluje Pavel Novák.

Podle Jakuba Luckého měli dřívější zahraniční zpravodajové ale výhodu v tom, že řada zemí ještě nebyla tolik objevená. „Lidí, kteří byli ve Velké Británii, je dnes ohromná spousta. Popisovat tedy, jak vypadá Londýn, by dnes nikoho nezajímalo. O to zajímavější je ale naše práce, kdy si musíme hledat nějakou jemnou malou drobnost, která právě Británii nebo libovolnou jinou zemi zase přiblíží posluchačům o něco víc.“

autoři: Vojtěch Bidrman , opa
Spustit audio

Související