Rozhovor s Pavlem Smetáčkem

Host (Pavel Smetáček): Myslím, že ano. Pokud to bylo to, co jste jmenovala.

Moderátor (Jana Klusáková): Když se řekne Pavel Smetáček, ozvěnou zazní Smetáčkovci, jak se dodnes říká orchestru, který vnikl před 44 lety. Představte si to, to je doba.

Host (Pavel Smetáček): Už se mi to taky zdá.

Moderátor (Jana Klusáková): To jste byl chlapec.

Host (Pavel Smetáček): Ne tak docela, mě bylo 19. V tom 59. roce.

Moderátor (Jana Klusáková): No tak to není příliš dospělec. Čili, vznikl před 44 lety jako studijní skupina tradičního jazzu, později jste se jmenovali....

Host (Pavel Smetáček): Turision jazz studio.

Moderátor (Jana Klusáková): Na která z let vašeho hudebního působení vzpomínáte prosím nejraději?

Host (Pavel Smetáček): No já myslím, že na 60. léta. To byl jaksi takový rozlet celospolečenský, celokulturní, náš osobní. Mě bylo v 60. letech mezi 20 a 30 lety, čili takové to poznání světa, ta vůně ne už snad prvních lásek, ale takových těch už bouřlivých a všechno, co s tím souviselo.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste, pokud si vzpomínám, mívali dosti specifické publikum. Řekněte o něm prosím něco.

Host (Pavel Smetáček): Já myslím, že to byli většinově vysokoškoláci.

Moderátor (Jana Klusáková): Já jsem v jednom článku četla, že jste hráli český tradiční jazz. Je možné to takhle charakterizovat?

Host (Pavel Smetáček): No v našem úmyslu to nebylo. Respektive úmysl bylo jaksi reprezentovat i vlastní jaksi totožnost, ale ten jazz jaksi jsme chápali kosmopolitně a pokud jsme do něj vkládali vlastní přínos, tak to bylo z nás nikoli vnějškově, ale spíš vnitřně.

Moderátor (Jana Klusáková): Počkejte, to nám musíte vysvětlit.

Host (Pavel Smetáček): No prostě hráli jsme tak, že jsme do toho vkládali celé své přesvědčení a cítění a ne, že bychom si říkali, těmito terciemi nahodíme dojem třeba české hudby 19. století z jižních Čech.

Moderátor (Jana Klusáková): Jazz a takzvané socialistické zřízení, to se zrovna spolu moc nekamarádilo. Jak jste tehdy dokázali v těch kalných vodách, myslím po 60. letech, kdy byla taková chvíle oddechu nebo-li tání, jak jste v nich dokázali plout?

Host (Pavel Smetáček): Během 60. let se to vlastně dost měnilo. Na začátku 60. let ještě byl poměrně tuhý režim jaksi z hlediska takových těch státem kontrolovaných médií a podobně, zatímco otevřená divadla už byla někde docela jinde, takže tam jaksi byly určité nesoulady a odvádění řeči od toho, že by se mohlo jednat hudbu třeba nějaké anglosaské provenience, to postupně opadalo.

Moderátor (Jana Klusáková): Nemuseli jste vysvětlovat, že hrajete hudbu utištěných černochů?

Host (Pavel Smetáček): To se z počátku říkalo hodně a do jisté míry to byla i pravda, takže nebylo třeba jaksi to zcela kamuflovat. Ale prostě tato hudba utištěných černochů byla zároveň součástí anglosaské kultury a dokonce celosvětové. Protože jaksi jazz je založen na tom, že spojuje kultury. Jinak by byl nevznikl. A v 70. letech je sice pravda, že došlo k utužení režimu, ale už se to neprojevovalo v útoku do zvuku hudby, spíše do toho, jestli jsme směli někam jet nebo jestli jsme směli určitou skladbu nahrazovat tak a tak nebo jestli jsme směli zahrát hudbu emigranta a podobně. Ale zvuk hudby už pronásledován nebyl.

Moderátor (Jana Klusáková): Pobavte nás a řekněte, prosím, zda se na tom dalo tehdy vydělat, kolik jste za taková vystoupení měli?

Host (Pavel Smetáček): To se nedá říct dost dobře, protože tak jako já jsem vlastně nikdy kromě studijních let a potom diplomatických pravidelně nevstával, tak jsem ani nikdy neměl pravidelné honoráře a příjmy, takže to bylo opravdu od nuly do třeba docela slušných jednorázových honorářů, ale mezi tím byly všechny možné představitelné stupně.

Moderátor (Jana Klusáková): Když jste nepracoval, tak jste nevydělával. Žádná placená dovolená, nic takového?

Host (Pavel Smetáček): Ano, přesně tak to bylo.

Moderátor (Jana Klusáková): Tehdy se tomu říkalo volná noha a bylo to docela problematické, protože když vás zastavil příslušník SNB třeba v autě, že, a vy jste neměl štempl v občance, že jste někde zaměstnaný, tak jste byl podezřelý živel.

Host (Pavel Smetáček): Ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Jezdili jste do zahraničí?

Host (Pavel Smetáček): Ano, to jsme jezdili a bylo by nespravedlivé nebo jaksi bolestínské, že bychom říkali, že ne, my jsme trpěli a tak dále. Čili trpěli, netrpěli, zkrátka občas nám něco zatrhli, aby ukázali, že vlastně nám dělají milosti, když nás pouštěli, ale na druhé straně opravdu jsme strávili skoro polovinu času na zájezdech do ciziny. Muselo se vybalancovávat, kam se jezdí a tak dále.

Moderátor (Jana Klusáková): Takže nebylo to jenom spřátelené zahraničí, jenom ty lido, demo?

Host (Pavel Smetáček): Ne, bylo to všechno. I Spojené státy v 77. roce.

Moderátor (Jana Klusáková): Jak vás tam přijali, prosím vás, když jste vezli sůvy do Atén?

Host (Pavel Smetáček): No ohromě.

Moderátor (Jana Klusáková): Tradiční jazz do Ameriky z Prahy?

Host (Pavel Smetáček): My jsme před tím ve 72. roce jsme nahrávali s Albertem Nicolasem, to byl jeden ten z slavných neworleanských rodáků, klarinetista a to se nějak rozkřiklo i v tom jeho rodišti, protože když jsme tam právě koncertovali na festivalu, tak v první řadě nás jaksi z dálky objímala a potom už z blízka paní Nicolasová, tehdy už vdova po Albertu Nicolasovi a naše spojení s Albertem Nicolasem už tam bylo nějak trošku vžito.

Moderátor (Jana Klusáková): Připomeňte prosím, pane Smetáčku, kdo s vámi na začátku hrál a taky kdo vydržel celých těch 44 roků?

Host (Pavel Smetáček): Kdybych je měl jmenovat, bylo by to asi 200 jmen.

Moderátor (Jana Klusáková): No myslím takovou tu klasickou sestavu. Od Antonína Bílého u klavíru...

Host (Pavel Smetáček): Takže ta sestava, která byla poměrně stabilní v 60. letech, ta sestávala z Luboše Zajíčka na kornet, zpočátku tam byl Jiří Kolář jako druhý kornetista, nahrazen Jiřím Pecharem, ten se mnou hrává dodnes. Jaroslav Fuxa hrál na trombón, ten byl po tom v 70. letech nahrazen dalšími potom asi pěti nebo osmi jinými. Evžen Richter na banjo, ten potom zůstal ve Švýcarsku po 68. roce. Můj bratr Ivan hrál asi 25 let na tubu nebo suzafon, později na baryton saxofon, taky částečně alt saxofon.

Moderátor (Jana Klusáková): Ten byl tak krásný, že táhl ženské publikum a bylo mu úplně jedno, jestli hraj nebo nehraje.

Host (Pavel Smetáček): Tak to mě těší i za něho, i když jsem jeho bratr a dodnes se mnou pracuje, teď už spíš jako takový jednatel a organizátor a občas se stane, že může, že si ještě třeba někde před kamerou společně zamuzicírujeme.

Moderátor (Jana Klusáková): Zpívala s vámi Eva Olmerová, vzpomínám si na příklad na píseň Jsem jako skála mořem obklopená. Bohem nadaná zpěvačka s tragickým osudem. Co myslíte, že měla na to, aby se proslavila i v zahraničí?

Host (Pavel Smetáček): Určitě. Se svými schopnostmi hudebními a výrazovými určitě.

Moderátor (Jana Klusáková): A proč k tomu nedošlo?

Host (Pavel Smetáček): No jednak možná povahu měla jaksi příliš přímočarou, abych tak řekl, a prostořekou, a na druhé straně ta doba taky tomu moc nepřála.

Moderátor (Jana Klusáková): Před lety a je to už bez mála 30 roků, jste hráli jako předkapela na pražských koncertech Elly Fitzeraldové. Mohl byste ty dvě dámy, Evu Olmarovou a Ellu srovnat?

Host (Pavel Smetáček): Kdybych měl být k Evě Olmerové jaksi velmi zdvořilý, tak samozřejmě můžu o ní v našich poměrech říct to nejlepší. Ale srovnání s Ellou Fitzeraldovou, to je přece jenom trošku moc. Když se poměřujeme s maximem, tak jaksi těžko můžeme obstát, protože u Elly Fitzeraldové nejde jenom o to, že bychom srovnali jednotlivý žánr nebo jednotlivou píseň, tam by to srovnání bylo možné, ale Fitzeraldová byla mnohem všestrannější, že, celé rolem muzikálové a dokonce i více žánrů, nejenom vysloveně jazz a nebo určité žánry jazzu, čili i náročnější vlastně skoro instrumentální, takže u ní ten rozsah stylový a výrazový byl tak obrovský, tak široký, že ho asi nelze srovnávat ani s jejími americkými a černošskými kolegy po této stránce.

Moderátor (Jana Klusáková): Kdekoliv se o vás, pane Smetáčku píše, zdůrazňuje se, že jste synem věhlasného dirigenta Václava Smetáčka, který stál mnoho let v čele takzvaného FOK, tj. symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, jehož domovskou scénou je Smetanova síň Obecního domu. Ale jistě jste měl taky ještě nějakou maminku. Pověste nám o ní něco.

Host (Pavel Smetáček): No, maminka byla z Českých Budějovic, vystudovala v Praze na Universitě Karlově dějiny výtvarného umění a estetiku.

Moderátor (Jana Klusáková): Jak se jmenovala vaše maminka?

Host (Pavel Smetáček): Milada, rozená Lejsková. A později byla i myslím velmi stěžejní odbornicí v oboru identifikaci nástropních maleb a nástěnných maleb, hlavně v renesančních objektech a v tomto směru se k ní chodili poptávat na její tajemné metody zjišťování grafických předloh i kolegové z různých jiných zemí.

Moderátor (Jana Klusáková): Jste modrooký po ní?

Host (Pavel Smetáček): Ano, asi.

Moderátor (Jana Klusáková): Váš otec Václav Smetáček byl původně hobojista, vy hrajete na klarinet a na saxofon. Mimochodem vy jste tomu klarinetu podobný, víte to?

Host (Pavel Smetáček): To nevím, možná.

Moderátor (Jana Klusáková): A váš starší bratr Ivan, jak už tady zaznělo, hrál na tubu. Taky máte ještě sestru Helenu. Co ona?

Host (Pavel Smetáček): To je pravda. Ta je právě po mamince profesionálně vzato takzvanou kunsthistoričkou, tedy odbornicí v dějinách výtvarného umění.

Moderátor (Jana Klusáková): Co jsme to hráli?

Host (Pavel Smetáček): Dedikaci, skladbu věnovanou mému otci k jeho 70. narozeninám a tedy v roce 1976.

Moderátor (Jana Klusáková): A s vámi tam hrál váš syn Štěpán, vaše manželka, která je flétnistka...

Host (Pavel Smetáček): Dagmar, ano...

Moderátor (Jana Klusáková): A váš bratr Ivan.

Host (Pavel Smetáček): Ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Vy jste, pane Smetáčku, od roku 94 se stal na 4 roky prvním radou Českého velvyslanectví v Římě. Jaké předpoklady by měl mít správný diplomat?

Host (Pavel Smetáček): No možný určitý takt, určitý rozhled a schopnost rychle se informovat, rychle vyhodnotit to podstatné z informací a podobně.

Moderátor (Jana Klusáková): To všechno umíte?

Host (Pavel Smetáček): Já nevím, no a naučil jsem sto asi poměrně rychle, a hlavně náš otec nás vedl už úplně od kolébky jaksi k porozumění nejen pro pojmy muzické, ale také pro pojmy veřejné správy a vůbec správy věcí veřejných. Čili vlastně politických, diplomatických, přestože vlastně nebyly v naší společnosti praktikovány, vlastně jako potencionálně. A my jsme jako hudebníci, kteří jsme jezdili hodně po světě, vlastně do jisté míry se snažili být takovými stínovými diplomaty. My jsme se stýkali s různými starosty, dokonce jsme právě v dnes hodně na přetřesu jsoucím římském Nepomucenu, odkud pochází náš kardinál Tomáš Špidlík, tam jsme byli většinou hosty během, uprostřed všech svých italských turné, tam nám vždycky přivezli po koncertě nejenom vozík s demižony vína, ale také asi 50 exilových knih, z Toronta, z Paříže, z Říma a podobně.

Moderátor (Jana Klusáková): To se vám o tom teď povídá, když se to může. Nikdo vám to potom po návratu domů nevyčítal?

Host (Pavel Smetáček): Ne, byli jsme asi ochraňováni shůry, takže jsme to prováželi bez pohromy.

Moderátor (Jana Klusáková): A přece jste svou první a jedinou praktickou zkušenost diplomata opustil. Proč?

Host (Pavel Smetáček): Mandát skončil po čtyřech letech a třech měsících, což jinak nejde. Vrátil jsem se na ministerstvo ve stavu vlády opoziční smlouvy, která mi nevyhovovala ideově a proto jsem po dalších třech měsících ministerstvo opustil s tím, že až se poměry změní, budu mít snad možnost se opět vrátit. Tak tento stav teď existuje a záleží spíše na tom, jak dlouho trvají ty ohromně zpřísněné prověrky národním bezpečnostním úřadem.

Moderátor (Jana Klusáková): Čili jste teď právě prověřován?

Host (Pavel Smetáček): Ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Jste stále členem KDU-ČSL?

Host (Pavel Smetáček): Ano, jsem.

Moderátor (Jana Klusáková): Co říkáte dnešnímu stavu této strany?

Host (Pavel Smetáček): Nelze mluvit o straně jako o nějaké zbožňované organizaci. Politická strana je prostě nástroj určitého společného postupu, který stejně v tom vnitřním stavu není nikdy úplně jednotný, takže nemusíme dramatizovat jaksi a démonizovat politické scény, jako organizace, které nesplňují určité ideály na maximum. Čili abychom si je nepletli třeba s církvemi a podobně. Tam bychom měli být přísnější.

Moderátor (Jana Klusáková): A vraťme se ještě k vaší muzikantské kariéře. Stále ještě hrajete?

Host (Pavel Smetáček): Ano, hrávám, spíš hrávám, někdo dokonce žertem říká hrávávám, pokud je to řidčeji a dejme tomu tak 4x, 5x do měsíce mám nějaké zajímavé vystoupení, buď v Redutě nebo na festivalech, někdy i v cizině, někdy na vernisážích, autogramiádách, při různých výročních společenských akcích neziskových organizací a podobně.

Moderátor (Jana Klusáková): A jak se dnes váš orchestr jmenuje?

Host (Pavel Smetáček): Stole tradicion jazz studio.

Moderátor (Jana Klusáková): A na závěr naše tradiční otázka. Na co se, milý pane Smetáčku, těšíte?

Host (Pavel Smetáček): Tak těším se bezprostředně na mezinárodní jazzový festival, který vypukne začátkem listopadu tohoto roku, kde budeme hrát ještě za pomoci zahraničních hostů, které si každý rok zvu.

Moderátor (Jana Klusáková): Naším hostem byl Pavel Smetáček.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.