Profesionální mišmaš

Vždycky se mi na konzervativně založených Němcích líbilo, že si jdou housky koupit do pekařství, maso k řezníkovi a víno do vinotéky. Musím však přiznat, že trend v současném Německu je přesně opačný - nahustit co nejvíc rozličných nabídek pod jednu střechu. Sice se člověk méně nachodí, ale přicházívá domů poněkud psychicky vyčerpaný.

Už si ani nepamatuji "jednorozměrnou" prodejnu nebo poskytovatele opravdu jedné jediné služby. Když vyrážím do ulic, jsem už dopředu trochu stresovaný, co mi kde budou zase nabízet. Tón v tomto směru udává německá pošta.

Než vstoupím do historické budovy na Berliner Strasse, opakuji si větičku: "Děkuji, ale se svým současným bankovním kontem jsem spokojený a ani dodavatele elektřiny nechci měnit." Jednou se mi dokonce stalo, že jsem naučenou mantru odříkal ještě dřív, než jsem obdržel onu neodolatelnou nabídku. Úřednice za pultem se zatvářila pěkně kysele.

Potíž je, že nebezpečí na vás číhá na každém kroku. Z potravin si tak neodnesete původně zamýšlená dvě kila brambor, za to si sjednáte výhodné úrazové pojištění.

Nejhorší je, že se "multifunkčnost" začíná přenášet i do novinářského světa. Nemyslím si, že by bylo a priori špatně, když rozhlasový žurnalista přepisuje a rozšiřuje své příspěvky třeba na webové stránky. Naopak fotografie jsou k některým přetiskovaným reportážím velmi žádoucí. Fotit a natáčet příspěvek najedou však vyžaduje třetí ruku, kterou nás příroda neobdařila. Nakonec všichni děláme všechno a výsledek naší "obojživelnosti" nestojí za nic.

Po těchto zážitcích mi hláška knihkupce a falešného vrchního Josefa Abrháma z filmu Vrchní prchni "Polívčička byla?" připadá najednou zcela normální.

Z Berlína Jiří Hošek, Český rozhlas