Povstání Rudou armádu zaskočilo, chtěli získat monopol na osvobození Prahy, říká historik. Jaké bylo politické zákulisí květnových událostí?

Povídáme si o událostech 8. května 1945, ale řeč bude i o jejich následcích a důsledcích. Zajímalo by mě, jestli si lidi, kteří se chopili zbraní, i ti rozhlasáci, uvědomovali, proti jaké přesile stojí? Tady bylo přece 100 tisíc vycvičených německých nejenom vojáků. V Praze byla velmi silná posádka a oni do toho leckdy šli téměř s holýma rukama.

Tam je zajímavá věc, že ti nejstatečnější na to čekali od března 1939. Sen obsadit rozhlas a vysílat z rozhlasu se rodí v březnu 1939, když vojáci, jako byl generál Homola a další, si uvědomili sílu rozhlasu v září 1938, kdy rozhlas vysílal výzvu k mobilizaci a další zprávy z pohraničí apod.  Rozhlasových posluchačů bylo obrovské množství a ta reakce na mobilizaci, jak muži rychle nastupovali, ohromila vojáky. Uvědomovali si význam rozhlasu jako takového.

Čtěte také

„Je právě sechs hodin,“ pronesl 5. května 1945 hlasatel Mančal. Co předcházelo boji o rozhlas?

Protože kdyby rozhlasu nebylo, tak si to přečtou druhý den ráno na vylepeném plakátku...

Přesně tak. Tohle bylo někdy v 11 hodin v noci, když rozhlas vysílal. Zatím se tiskly a rozvážely plakáty, lepily se, takže ráno v 6 hodin, až by někdo šel do zaměstnání, tak by si toho třeba všiml. Ale síla rozhlasu byla obrovská. Mobilizovala lidi v kritickém roce 1938 i v tom, u nás bylo mistrovství světa v hokeji v Praze.

Jako jsme měli vždycky rivalitu v hokeji, pod kterou byl politický kontext, Československo – Sovětský svaz... tak přijeli němečtí hokejisté s hákovým křížem, s orlicí na dresu, pozdravili diváky hajlováním, protože to byl běžný pozdrav. Naši čekali, jak to dopadne, prezident Beneš byl na tribuně na Štvanici. Vyhráli jsme 3:1, vzbudilo to veliké nadšení. I ten sport prostřednictvím lidí, jako byl Josef Laufer apod., dokázal společnost ovlivňovat.

Zvykli jsme si říkat, že pohraničí jsme vydali bez výstřelu, ale není to pravda.

Když se člověk vrací ke květnovému povstání Pražanů – nebylo to jediné povstání v té době –, tak si říká, proč se někdy objevuje to, že jsme v historii nikdy nebojovali? Když jsme bojovali...

To je jeden z důvodů, proč mě tolik zajímá Pražské povstání. Samozřejmě jsme bojovali. Když si vezmeme 20. století. Ale ne na našem území paradoxně. Dějiny se nám vyvíjely trochu jinak. Třeba můj dědeček byl ruský legionář. A 60 tisíc Čechů na Sibiři bojovalo s bolševiky a předtím s rakouskou a německou armádou. Měli naše předky v legiích – ve Francii, v Itálii, v Rusku. A odehrávalo se to mimo naše území. Třeba v rakousko-uherském válečném loďstvu bylo obrovské množství Čechů. Ale ti byli na Jadranu, nebo dokonce až v Číně.

Tady přišel rok 1938, kdy se v pohraničí bojovalo, ale omezeně. Bylo tam hodně mrtvých. Zvykli jsme si říkat, že pohraničí jsme vydali bez výstřelu, ale není to pravda. Tehdy to Pražské povstání je paradoxně největším bojovým vystoupením českého národa na vlastním území. Ale o to víc se špatně hodnotilo potom tzv. osvoboditelům i novým vládcům země.

Rozhlasáci připravení na všechno

Vy jste tedy zastáncem faktu, že Pražské povstání zachránilo Prahu?

Určitě. Pomohlo zkrátit válku. Viděl jsem nedávno kopie ruských map, kde sovětská armáda připravovala tzv. pražskou operaci. Postupy měli naplánované od 7. května, za osm dní chtěli dorazit do Prahy. Povstání jim zkomplikovalo život, hlavně politicky, protože jim šlo o to získat monopol na osvobození Prahy. Takže zkrátilo válku, pomohlo, že Němci spíš kapitulovali, hledali kličky, jak se dostat k Američanům. Proto se tady taky hodně bojovalo – Praha byla důležitý komunikační uzel. Holešovice, Pankrác, je několik oblastí, kde byly boje velice tvrdé.

Čtěte také

Boj o rozhlas? Někteří se na něj připravovali celou válku, improvizace byla ale stejně nutná, popisuje rozhlasový archivář Dufka

I z hlediska bojů bylo důležité vědět, že lidé tady v rozhlase, když uhájili pozice, po čase čelili odstřelování z pražského hlavního nádraží, kde byl pancéřový vlak.

A hlavně velké ztráty obránci rozhlasu utrpěli, když jeden německý letoun zde svrhl pumu, která proletěla několik pater, explodovala, dole byly ztráty na životech. Rozhlas – to lidi hodně vyděsilo – přestal chvíli vysílat. Ale rozhlasáci, hlavně ta technická část, ti byli připravení na všechno.

To byli mistři.

To byli mistři a začali vysílat ze strašnické vysílačky. Zatím na Husově sboru na Vinohradech zbudovali náhradní studio. Takže ten rozhlas, to je něco fantastického. Já si rád čtu od Vladimíra Ježka Voláme všechny, to je knížka asi z roku 1966. Jemu se podařilo zrekonstruovat od 12:33 až do 9. května dopoledne všechno vysílání rozhlasu. Někdy si to čtu jako detektivku. (smějí se)

Spíš jsme se zastavovali v těch událostech kolem 5. května v souvislosti s Českým rozhlasem. Máme 8. května. Co se dělo za ty tři dny v Praze?

V noci z 5. na 6. se staví barikády. Máme zprávy, že už třeba v poledne někdo v Břevnově postavil barikádu, ale ta výzva zase šla z rozhlasu. Rozhlas byl napojený na Bartolomějskou ulici, kde v podzemním krytu bylo Vojenské velitelství Velké Prahy Bartoš, které řídil generál Karel Kutlvašr. Zdůrazňuji důležitou věc, celou noc pršelo, byla zima, to komplikovalo stavbu barikád.

Čtěte také

Generál Kutlvašr vedl povstání v Praze, Slunečko skupinu Sever. Z hrdinů se záhy stali nedůvěryhodnými

Šestého povstalci konsolidují své jednotky, vznikají velké barikádnické jednotky. Ale už na přelomu 6. a 7. dochází ke krizi, protože Němci přecházejí do protiútoku. Hlavně v oblasti Pankráce, kde od Benešovska přichází silné jednotky. Je obdivuhodné, že obránci Pankráce vydrželi. Za velkých ztrát, ale vydrželi.

7. května večer přijíždí z Karlových Varů americký válečný zpravodaj v hodnosti kapitána Russell J. Hill, který má dokument o tom, že v Remeši již německá armáda podepsala bezpodmínečnou kapitulaci. I tuto zprávu vysílá rozhlas. Ale část německých jednotek, hlavně esesáci, to ignorovali. Proto z Plzně přijíždí pět amerických obrněných vozů, kteří hledají maršála Schörnera, aby ho přesvědčili, že válka skončila. Zjistí teprve tady v Praze, že Schörner je až ve Velichovkách ve východních Čechách. Tak si za ním dojedou a vytváří tak naprosto unikátní věc: Nikdo ze západní fronty nepronikl stovky kilometrů tak hluboko na východní. Když se to Sověti za dva tři dny dozvěděli, tak dost zuřili. Ale v Praze se dál bojuje.

Teprve 8. května po dlouhém jednání s generálem Toussaintem německá posádka podepisuje v odpoledních hodinách kapitulaci a v Praze se bojuje jenom na smíchovské straně, kde esesáci stále vraždí na Barrandově, na Zlíchově a povstalci se musí bránit. Ale už podstatná část Prahy je v klidu.

Češi nejsou o politickém zákulisí dostatečně informovaní.

Politici mají často tendenci tzv. obsluhovat se z historie. Kde je v té době Rudá armáda?

Rudou armádu povstání zaskočilo. Plánovala, že akci zahájí 7. května ve dvě hodiny. Ona je nucena ji zahájit 6. května ve dvě hodiny poté, co zjišťuje, že Američané nabízejí – už byli v Plzni –, že za dvě a půl hodiny budou v Praze. To Sověti kategoricky odmítají. Výsledek je ten, že Češi to Američanům zazlívají takřka padesát let, protože nejsou dostatečně informovaní o tom politickém zákulisí. Že bylo politické zákulisí rozhodující, nám dosvědčuje i maršál Koněv, který na několika štábních poradách řekl, že cíl byl politický, aby tady byli první a mohli tady nastolit socialismus.

Z jakých zemí pocházejí další osvobozenecké armády a proč se v Čechách nepřipomínají? Poslechněte si celý rozhovor.