Čtyři malé místnosti nalepené na rodinnou továrnu a půda. Na tento prostor se na víc než dva roky omezil život Anny Frankové a sedmi dalších lidí, kteří se za druhé světové války ukrývali před nacisty v nizozemském Amsterdamu. Deník dospívající dívky se stal jedním z nejznámějších svědectví o válečném utrpení Židů. Do zrenovovaného domu Anny Frankové se vypravil reportér Zdeněk Novák.
Zápisník Zdeňka Nováka
„Muzeum Anny Frankové má dvě části. Než vstoupíte do vlastního tajného přístavku, ve kterém se osm lidí přes dva roky skrývalo před nacisty, projdete muzejní částí, která ukazuje život Židů během druhé světové války,“ vysvětluje mi na začátku prohlídky pracovnice muzea Annemarie Bekkerová.
Muzeum Anny Frankové minulý týden zveřejnilo dvě stránky z deníku Anny Frankové, které byly dosud kvůli přelepení nečitelné. Expertům se je po letech snah podařilo rozluštit díky novým technologiím.
„Šlo nám o to, abychom především mladším návštěvníkům přiblížili druhou světovou válku v širším kontextu – co se dělo a jak k tomu mohlo dojít. Myslíme si, že je to důležité i pro lepší pochopení tohoto místa,“ dodává.
Expozici tvoří hlavně dobové fotografie a deníkové zápisky Anny Frankové. „Popisuje, co už Židé nemohou, že nesmí do veřejné dopravy, do parků, bazénů, do divadla a do obchodů. Nesmí se stýkat s nežidovským obyvatelstvem a další a další omezení,“ říká Annemarie.
Obě části domu dělí knihovna v kanceláři bývalé továrny Annina otce. Za ní je strmé schodiště a čtyři místnosti tajného přístavku, do kterých se svět osmi lidí smrštil poté, co nacisté první členy rodiny Frankových povolali do „táborů na východě“, jak o nich Anna píše v deníku. Do táborů, ze kterých se nikdy nevrátilo šest milionů Židů.
Pokoje jsou prázdné, bez nábytku. Jen v tom Annině zůstala část výzdoby – fotky herců, ale i myslitelů, které si na stěny sama nalepila. Jak vypadal život v úkrytu, si můžu přečíst z Anniných deníkových zápisků, které jsou tu umístěny na zdech: „Přes den musíme šeptat, jinak by nás lidé ve skladu mohli slyšet,“ píše Anna.
„Přes to všechno z deníků cítíte, že i tváří v tvář velkým dějinám člověk prožívá drobné bizarnosti každodenního života,“ upozorňuje jedna z návštěvnic, mladá Australanka Tegan na to, čím ji deníky a příběh Anny Frankové oslovily.
V denících totiž nečteme jen o tom, jak dvěma rodinám i přes pomoc lidí zvenčí postupně docházejí potraviny, ale i o vývoji vztahů mezi obyvateli tajného přístavku nebo o duševním vývoji dospívající židovské dívky uzavřené nejen čtyřmi místnostmi.
„Četla jsem deník Anny Frankové na střední škole a bylo to emočně hodně silné, protože to popisovalo věci, které jsem jako náctiletá sama prožívala. Ale zároveň jako by se to dělo v úplně jiném světě, než byl ten můj – život privilegované bílé ženy,“ poznamenává Tegan.
Tajný přístavek své obyvatele nakonec neuchránil. Nacisté je našli jen krátce před osvobozením města spojenci a než válka skončila, sedm z osmi obyvatel přístavku zemřelo v koncentračních táborech.
Čtěte takéRodinu Anny Frankové možná nikdo neudal. Nacisté ji našli náhodou, píše se v nové studii
„Měli bychom si připomínat, že se něco takového stalo, a uvědomit si, že se to děje i dnes. Dívat se pohledem lidí, kteří tím trpěli a stále trpí,“ myslí si Alley, další z návštěvníků muzea. „Byl jsem hodně naštvaný, že se něco takového vůbec mohlo dít. A pak z toho zbyl jen smutek. Hodně mě to vyčerpalo, ale zároveň je to ohromná zkušenost.“
„Pro mě bylo nejsilnější poznat její sny. Uvědomit si, že ze světa zmizelo šest milionů lidí – i s jejich sny a touhami. A že těm lidem uprostřed všeho toho děsu šlo o víc než jen o holé přežití,“ uzavírá Australanka Tegan.
Jak je poznat z jejích slov, příběh Anny Frankové může i dnes lidi pozitivně inspirovat.
