Poslední, co odcházející člověk ztrácí, je sluch. Buďte s ním. Vykládejte mu, vyzývá paliatrička

Dalo by se nějakým způsobem zobecnit, na co bývá člověk před odchodem z tohoto světa hrdý, a čeho naopak lituje? Bavíte se se svými klienty o tom?

Pacient je nejčastěji poslaný z nemocnice. Předtím, než se k němu dostaneme, se na nás paliativní tým v nemocnici obrací, jestli bychom měli kapacitu ho přijmout, že se dostal do terminální fáze a že blízcí i pacient chtějí, aby byl doma, ve svém prostředí.

Čtěte také

I s nevyléčitelnou nemocí můžete žít lépe, usmívá se paliatrička z dokumentu Jednotka intenzivního života

Stává se nám, že se dostaneme do rodiny a blízcí nám říkají: Jenom mu neříkejte, že umírá. Nechceme, abyste mu řekl, že má onkologické onemocnění... Přitom je propuštěný z onkologie. Pacient většinou ví, tuší nebo cítí, že je na konci svého života. Ale každý to vnímá a prožívá jinak. Můj přístup je takový, že v žádném případě neřeknu pacientovi: Jsem tady, protože jste na konci svého života.

Nechám ho hovořit, zjišťuji, jestli mě pustí, co on chce slyšet. Spíš se ho ptám, ať mi řekne něco o své nemoci, co ho trápí, jak bychom mu mohli pomoci. Snažím se s ním navázat kontakt, že uděláme plán. Nebudeme plánovat týdny měsíce, ale budeme plánovat ten život, který teď je tady. Je doma, má kolem sebe lidi, kteří se o něj chtějí postarat, mají ho rádi. Budeme plánovat krok za krokem, den po dni nebo týden po týdnu. Buď plán změníme, nebo ho rozšíříme... Většinou ti lidé pak roztají. Když třeba přicházíme, jsou zamračení, nechtějí mluvit... a když odcházíme, smějí se a říkají, že se těší, až zase přijdeme.

Někdy my jako příbuzní máme pocit, že bychom to nezvládli. Je to legitimní obava. Jak se vypořádáváte s tímhle? Že to někdy příbuzní zvládají ze začátku méně než ti, kterých se to týká.

Pečující příbuzní jsou důležitá složka komplexnosti hospicové péče. Základ je, že když přijímáme pacienta do péče, vysvětlujeme si s rodinou, že pečující tam musí být trvale. Někdy mají představu, že přijdou tatínka zkontrolovat a půjdou pryč a zase zítra tam přijdou na hodinu. Takhle to není.

Pečujete o umírajícího? Pomůžeme vám se strachem. Budeme vám pořád za zády a uvidíte, že to zvládnete

Když pacienta přijímáme do akutní hospicové péče, oznamujeme zdravotní pojišťovně, že je to tzv. domácí hospitalizace. Pacient je doma a my jako lékaři a celý tým chodíme k němu domů. Musí tam být péče 24 hodin. Tento člověk od nás dostává informovaný souhlas. Na něm je napsané, že jsme mu k dispozici sedm dní 24 hodin, nejen lékaři, ale i sestry. Sloužíme trvale. Dostává telefonní kontakt, na ten může pečující kdykoli volat.

Nastane to, čeho se lidé bojí – já to nezvládnu – a potom nám zpětně říkají: To bylo úžasné, my jsme kdykoli mohli zavolat. Každý má strach. Když jsem doprovázela oba dva rodiče, sama jsem měla obavy. Já vás chápu, máte strach a my vám s tím strachem pomůžeme. Budeme vám pořád za zády a vy uvidíte, že to zvládnete.

Jak dlouho může člověk vydržet v dobré hospicové péči?

Pacienti jsou různí. Bohužel se dostávají do domácí hospicové péče poměrně pozdě. Je zažité, že se onkologičtí pacienti léčí až do poslední chvíle a my je přijímáme až v terminálním stádiu, a už jim moc času nezbývá. Když se ptám lidí, jak si představují, jaká je asi délka života pacienta v domácí hospicové péči, odpoví: Nevím, dva, tři měsíce, pět... My máme v našem zařízení průměrnou délku života pacientů v hospici 19 dní. A nejsme na tom o nic hůře nebo lépe než jiné hospice. Teď se začíná prodlužovat délka hospicové péče na základě toho, že přijímáme i neonkologické pacienty. Délka se pomalu prodlužuje, ale pořád je to v počtu dní, nikoliv týdnů.

Odchází se lidem ze světa lépe, když věří, že poté, co zavřou oči, ještě něco bude? Jinými slovy: mají to věřící snazší?

Čtěte také

Vztah s pacientem může mít léčebný dopad. Snažím se být empatická, říká onkoložka Tesařová

Vnímám, že to mají snazší, ale vždycky čekáme na to, jak si rodina řekne. Ne všichni lidé na tohle téma slyší. Naše úžasná psychoterapeutka má i pastorační možnosti. Když vnímáme, že rodina je hluboce věřící, i v tomhle směru se jim snažíme pomoci. Ale zažila jsem situaci, kdy pacient byl tři dny už nekontaktní, vůbec nereagoval na žádné podněty. Manželku jsme připravovali na to, že pán odejde. Manželka se začala modlit, a ten pán začal odříkávat modlitbu s ní.

Rodině říkáme: Buďte s tím člověkem. On vám to třeba nedá najevo, ale poslední, co ztrácí, je sluch. On vás slyší, takže si s ním vykládejte. Řekněte si třeba, jak jste byli někde na dovolené, nějaké pěkné zážitky, legrační zážitky. Nikdo z nás nevíme, co se v mozku odehrává ještě poté, co si říkáme, že pacient už nic neví, už je asi na druhém břehu.

Co primářku Evu Hegmonovou přivedlo k oboru paliativní medicíny? Jak složité bylo po padesátce zakládat Centrum pro léčbu bolesti a paliativní medicínu? A jak Evě Hegmonové pomohla Věra Čáslavská? Poslechněte si celý rozhovor.