Obyvatelé Krušnohoří od února 1948 státu dodnes nedůvěřují, žijí po svém. Dlužíme jim, říká krušnohorský poutník

6. květen 2022

Petr Mikšíček je fotograf, dokumentarista, filmař, spisovatel, pedagog. Je také autorem vzdělávacích projektů. Podílí se na obnově zanikající osady Königsmühle. Mnoho let se věnuje oblasti Krušnohoří. Kdo je krušnohorský poutník? „Je to dvojjediná identita. Mám pocit, že za 22 let, co se věnuju pohraničí, jsem žil mimo tělo. Zatímco jsem byl v Praze, moje mysl pořád lítala v pohraničí. Krušné hory je místo, kde se mi duše s tělem může propojit,“ usmívá se Petr Mikšíček

Říkáte: „Krušnohoří má tři tváře.“ Kdybyste je měl popsat, jaké by to byly?

Dá se říci, že existují troje Krušné hory: karlovarská strana, ústecká a saská. Každá má něco svého specifického.

Čtěte také

Karlovaranda

Karlovarská strana je vyšší, zachoval se tam více smrkový porost, reliéf je stinnější, ale zachovalo se tam i více vesniček. Díky těžbě uranu v Jáchymově museli někde pracovníky ubytovat, takže se tam tolik nebouralo. Je tam víc lidí, víc tradic. Zachovala se německá osídlení. Někteří Němci po 2. světové válce nemohli odejít, byli označeni za specialisty a museli tu zůstat.

Ústečanda

Ústecká strana je rozlehlejší, výhledy jsou mnohem otevřenější, vidíte dolů pod hory na Ústecko. Říkám tomu Tibet, náhorní planina. Více se tu likvidovaly obce, domečky se v 50. letech zbouraly. Za kopcem Velkým Špičákem se nachází údolí bývalého města Přísečnice, které bylo v 70. letech odstřeleno, zatopeno, dnes je to krásná vodní plocha, obklopená pastvinami, je to jak někde v Irsku. V 80. letech tu odumřel porost, díky tomu se tady vysázeli nové stromky, na podzim je tahle strana neuvěřitelně barevná. Jižní stráně jsou utvořeny bukovými porosty. Západní strana Krušných hor to nemá, tam jsou smrky.

Babička Sasanda

Třetí strana Saská je mírně ukloněná do německého vnitrozemí, tam můžete získat dojem, jak vypadalo české Krušnohoří před odsunem Němců. Osídlení zůstalo kontinuální, žije tam velké množství lidí. Mají spoustu tradic, nádhernou starou architekturu.

Zkoncentrovali jsme to do obrazu 3 osob – Karlovaranda, Ústečanda a jejich babička Sasanda. Chybí rodiče. Odešli do Prahy, začali dělat politiku, začali rozhodovat o tom, že z Krušných hor odejdou lidi, že bude zničen les, v Podkrušnohoří se bude těžit uhlí...

Zmařené naděje

Říkal jste mi, že máte pocit, že Praha nebo stát, tady tomu kraji něco dluží. V Česku je ale určitě spousta jiných krajů, které by mohly mít stejný pocit.

Čtěte také

Ano, to máte pravdu. Ale když posloucháte ty lidi, uvědomíte si historii, která tu byla. Po válce sem přišli slovanští osídlenci, kteří uvěřili ideji: „Pojďme udělat česko-německé pohraničí, pojďme udělat Sudety české...“ Dali do toho všechno, opustili svoje životy ve vnitrozemí. Žili v naději, že tady ten život bude dobrý. Ale po únoru '48 jim zabavili soukromý majetek, kvůli kterému sem jeli a všechno opustili...

Přijde mi, že v tu chvíli se tady začala šířit nedůvěra k státu. A je přítomná stále dodnes. Obyvatelé se naučili žít po svém, naučili se žít skrze dobré sousedské vztahy, skrze výpomoci, skrze spolupráci se saskou stranou, protože spousta z nich pracuje v Německu. A Praha je daleko. Dlužíme to, abychom místním lidem umožnili, aby zase důvěřovali státu...

Díváme se na bývalou Kallovu rybičkárnu. Továrna Antona Kally na sledě a ryby. „Od té doby, co ji mám, špatně spím,“ jste řekl. Já jsem myslela, že když už se člověk pustí do takového velkého projektu, je to docela radost.

Radost to je, a neustále vás to zaměstnává i ve snu. Když jsme opravovali střechu nebo jsme vyrovnávali podlahu, zdálo se mi, že střecha padá, podlaha se propadla do neznámého sklepa... Je to ždímačka energie. Mě to strašně nabíjí, je příjemný pocit po 20 letech povídání, fotografování, „žvanění“ o paměti Krušných hor nějakou paměť reálně obnovovat. Ale zároveň mě to strašně vyčerpává.

Lucie Výborná si povídala s krušnohorským patriotem Petrem Mikšíčkem

Člověk se musí naučit na to zapomenout, relaxovat, aby dobře spal, aby chodily ty skvělé informace, lidi, nápady, události, které se teď dějí. Mám pocit, že od té doby, co jsem se do toho před rokem pustil, najednou potkávám lidi, kteří to oceňují. Tím, že jsem se dal do opravy tohoto starého tradičního objektu, tak se objevují lidi, kteří se nejen usmějí, ale i pomůžou.

Je fascinující, když se tu člověk napojí na místní lidi, dá najevo, že nejsem žádný bohatý Pražák, který si to chce dělat podle sebe a za své peníze, ale že s nimi komunikuje, ptá se jich, tak získá důvěru místních lidí a oni vám pomůžou tu myšlenku zrealizovat.

Kdo byl Anton Kalla? Jak se z malého obchůdku stala továrna a co se s ní stalo, když ji přebral jeho syn? Jaké projekty připravil a chystá Petr Mikšíček? Kam bychom se podle něj měli jet podívat? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná , vma
Spustit audio

Související