O detektivkách bych byla schopná napsat disertační práci, usmívá se herečka Milena Steinmasslová. Hraje v novém filmu Němá tajemství

Máte za sebou jevištní premiéru hry 2084 v divadelním spolku Kašpar. Co můžete prozradit?

Můžu prozradit, že to je hra z budoucnosti, hra, která si hraje sama se sebou, s fakty, s představou budoucnosti. Když jsme ji četli poprvé, říkali jsme si – to je takhle? Začali jsme si v hlavě skládat fakta, která tam ten autor vkládá, aniž by do diváků kopal. Je to napsané s humorem, který ale není podlézavý. 

Hru 2084 jste už uvedli v Rádiu Kašpar. Liší se od jevištní inscenace?

Velmi. Na jevišti vám věci začnou jinak docházet, protože máte k dispozici celého člověka, nepracujete s tím, že sdělujete něco přes hlas. Na jevišti dostává divák vztahovou informaci mezi jednotlivými figurami. Takže třeba postava mé matky je diametrálně odlišná v hereckém podání, než byla ve hře.

Jak se vám hraje v klubovně v Jindřišské ulici?

Je to, jako kdybyste hrál na kameru, divák vám vidí do duše, každé sebemenší hnutí, každé zaváhání. Tam si nepomůžete ani žádným hereckým fíglem.

Jana Plodková, Marián Mitaš a Milena Steinmasslová ve filmu Němá tajemství|foto:DONART Film

22. února bude mít premiéru film Němá tajemství režiséra Tomáše Mašína. Co o tomto krimi dramatu můžete prozradit?

Je to film, na který s klidným svědomím můžu vaše posluchače pozvat. Je to silný příběh, není to citové vydírání, ale informace o tom, co se může během jedné vteřiny stát a změnit celý váš život. A nejenom váš, ale celé vaší rodiny. Co z toho vyplývá, jakým způsobem se může člověk zachovat. Asi mám ze všeho nejraději, když příběh vypráví a vy si docházíte sami k závěrům, když vás do závěrů netlačí, nepostrkuje.

A choroba, o které příběh vypráví? Slovo afázie jsem do té doby vůbec neznala, což je také symptomatické, že může vedle vás probíhat něco, co lidi trápí, a vy to ani neznáte. A není to o lhostejnosti, prostě je toho moc. Z filmu přese všechno nepůjde člověk s depresí, vyděšený, zničený, smutný... Je tam nádherná kamera a režisér Tomáš Mašín s námi fantasticky pracoval, hlavně tedy se mnou, protože takhle velkou filmovou roli jsem nikdy neměla.

V tom, že se vám scénář líbil, hraje roli to, že máte ráda detektivky?

Je to více méně detektivní příběh. A ano, miluji detektivky. Jestli bych byla schopná o něčem napsat disertační práci na úrovni, budou to detektivky.

Jak dlouho jste už v seriálu Ulice jako Věra Marečková?

Přesně nevím, myslím, že to jsou čtyři roky, možná pět.

Kolik vám měsíčně bere času ta „fabrika“?

Moc ne. Ale u toho slova fabrika se zastavím – je to druh herecké práce, který neodpovídá druhu herecké práce na filmu Němá tajemství, jsou to dva rozdílné postupy. Ale pozor, pořád je to herecká práce. Fabrika v sobě nese směrem k herecké práci určitý pejorativní tón, ale je to jako se vším – bude umělecký film, nízkorozpočtový seriál, bude film špatný, dobrý, průměrný.

A Ulice patří k seriálům, které jsou více méně výukové, vybírá si témata a jednotlivé figury přinášejí různá řešení konkrétního problému. Lidé, když se na to koukají, říkají – aha, tak takhle.

Čím Milenu Steinmasslovou uhranul Michail Bulgakov? Poslechněte si celá rozhovor.