Z byznysmenů dělali malé kluky. Toulali jsme se jako kočovní komedianti, vzpomínají Kraus a Munzarová

Abychom si nemuseli lámat hlavu s poněkud zkomoleným názvem vašeho černého divadla Blackwits, je to slovní hříčka, černé vtipy. Je to myšleno jako legrace nejenom pro děti, ale i pro dospělé.

Čtěte také

Dejvické divadlo slaví 30 let. „Občas mám pocit, že mě odtamtud ponesou nohama napřed,“ směje se zakladatelka

Ivan Kraus: Ano, určitě – varieté, které splnilo můj sen.

V cirkuse jsme taky hráli, což jsem já jinak zanedbal, byť nějaké šance v životě byly, v kamenném divadle jsem byl jen rok a pak v takových vandrovních skupinách. Prostě každý jsme nějaký. Ale to varieté, to je nádherný. A my jsme se do toho dostali a mohli jsme se s těmi lidmi všech národností toulat jako kočovní komedianti, akorát že to jednou bylo v Monaku, pak v Paříži – kolik, 30 let?

V těch letech 1975 až 2017 jste spolu odehráli 14 602 představení. Které z nich bylo nejhezčí?

IK: Já vím, já jedno vím. Můžu říct za sebe?

Naděžda Munzarová: No, dobře, tak každý to cítil jinak.

Čtěte také

Cirk La Putyka vystupuje se studenty z Kyjeva. „Nejsem emotivní, ale málem jsem se rozbrečela,“ vypráví jejich vedoucí

IK: Je čas se pochlubit, teď už to nemůžou dělat zlo.

Byli jsme vícekrát pařížské Olympii, což býval chrám a jednou jsme tam zahřívali, jako je to u rockových hudebníků, hvězdě v první polovině publikum. Byl komik Jerry Lewis, který v Evropě moc známý není, ale v Americe ohromně, v Paříži byl úžasně vítán. Ta Olympie měla 2500 lidí a když jsme dohráli, tak oni vstali. Když dva a půl tisíce Francouzů vstane, to si pak musíte v šatně otřít oči.

Bohužel hvězdy jsou takové, jaké jsou. On přišel v županu a řekl ne zrovna jemně: ble ble ble, kdo si to tady dovolí v první půli? To mě urazilo: tak my ti zahříváme lidi, ty býku. Ale on pak přišel znovu, už bez županu, uvědomil si, že ulít. Tam visí ho věnování, tak to dobře dopadlo. A druhý den volali kolegové, Londýn: hej, vy jste prý v té Olympii... a my jsme jenom tiše říkali: no.

NM: Vlastně je divné, že každé představení hrajeme úplně totéž a pokaždé je to jiné. To je něco tak nádherného.

Čtěte také

„Tak a teď mě pobav, máš na to tři minuty.“ Televizní skeče jsou nevděčný žánr, míní autor První dobré

Když hrajete pro dospělé, tak ti čekají opravdu už něco – zejména pařížští, rozmazlené publikum. Nebo když přijdou byznysmeni či prostě lidi, kteří chtějí jenom vidět zábavu, zábavu. A jak napsalo jednou Figaro, že i z byznysmenů dokážeme udělat malý kluky, tak to vás taky potěší.

Tím, že je každé představení jiné, máte pokaždé chuť publikum dostat. Otevře se a teď oni čekají: tak nás bavte. A teď, jestli je tou hrou dostanete. Vždy se to vlastně povedlo. Je to výzva.

Ono se řekne, loutky, ale vy jste se s nimi dostala třeba do Národního divadla, do Vinohradského divadla, hlas jim tehdy v televizi propůjčovali přední umělci. Pokračuje u nás tato tradice?

IK: Čas běží a já nevím, jestli je to jako se vším – jestli máme pořád Smetanovo, Dvořákovo, Vlachovo, Janáčkovo kvarteto, to byly jako bomby po světě. Nevím, jestli se to vůbec připomíná, jestli jsme si na to udělali v novinách místo. To není nadouvání se ani patriotizmus. Já mám životní přesvědčení, že každá země má něco, co si má uchovat, a na tom trvám.

Můžeme být ve Spojených státech karibských, je mi jedno, ale já budu říkat: ježiš, ten Erben a rozsypu se nad tím. A pak řeknu obvykle – teď budu magor – jo chlapče, kdybys psal anglicky, tak o tobě věděl celý svět, jak je to nádherný. Ale to nevadí, že psal česky. Budiž mu za to dík. Tečka.

Co mohou návštěvníci chrudimského Muzea loutkářských kultur vidět na výstavě Cesta za světlem dvojice Kraus - Munzarová? Poslechněte si celý rozhovor.