Daniela Kolářová: Energie z přírody přebije pohledy do zrcadla. Člověk si uvědomí, že stárnutí není podstatné

Ve Studiu Dva jste požádala, abyste mohla zkoušet hlavně přes zimu kvůli práci na zahradě. Co vás k ní tolik táhne?

Vyrostla jsem ve městě a zahrada mě učí pochopit řád přírody. Při práci s hlínou se propojujete s minulostí i budoucností. Před vámi ji někdo obhospodařoval a když pak něco zasejete, za pár dní to začne růst. Z hortenzie v malém kořenáčku je za pět let keř. Díky práci na zahradě přijímám běh života a to mi také pomáhá zvládat vlastní stárnutí.

Nejdelší životní angažmá jste měla v Divadle na Vinohradech. Co vás naučil režisér Jaroslav Dudek?

Práce s ním byla intenzivní. Byl velmi inteligentní a náročný. Učil nás vnímat profesi i vzhledem k ostatním kolegům. Byla to škola. Kvalita textu i provedení musela být nejvyšší – a od toho jsem začala poměřovat všechno další.

Během pandemie jste se Zdeňkem Svěrákem dokončila film Betlémské světlo. Mezi filmem Vratné lahve a legendární komedií Na samotě u lesa uplynulo třicet let. Jak se navazovalo?

Daniela Kolářová si filmovou manželku Zdeňka Svěráka zahraje už potřetí|foto:Bioscop

Jakoby ten čas nebyl. Stojíte vedle sebe a pracujete, jako byste navázali tam, kde jste skončili. Zdeněk v sobě má kluka. Není to hraný nebo inscenovaný, má ho v sobě a on ho drží při energii a svěžesti.

Jak Daniela Kolářová pracuje se stárnutím? Jaké je hrát po téměř dvouleté pauze? A co má na mysli, když hovoří o dvou hodinách ostudy?