Bára Hrzánová: Soudruh prezident nám řekl, že máme jezdit bavit důchodce. A já jsem to vzala vážně

Jaké míváš léto?

S Radkem tomu neříkáme dovolená, říkáme prázdniny. Sešli jsme se spolu v tom, že herectví děláme kvůli děkovačkám a prázdninám. Nemáme žádné vyšší cíle. Když mi dřív, před covidem, volali, abych přijela v létě na festival – muzika jo, to není moje povolání –, ale abych hrála divadlo, říkala jsem: Ne, ne, ne. Radek odmítal filmy. A teď říkáme: Ano, jistě, rádi přijedeme! To je trošku změna.

Já mám naopak pocit, že tu stojím s osobou, která chce být užitečná. V době covidu jste se s maringotkou vydali na Cigán Tour po seniorských centrech…

Co jiného má člověk dělat… Myslím, že jsme na světě proto, abychom se milovali, radovali, abychom to přáli ostatním lidem a přáli jim to aktivně – připojovali se k tomu.

A zároveň bychom měli ještě něco – ne něco postavit, prokristapána, nebo něco vybudovat, nějaké pomníky – ne, jenom tak jako hezky bejt, aby si lidi, když umřeme, řekli: Jéžišmarjá, to s ní byl príma večer, s tou holkou!

Čtěte také

Maringotka vyjela. Bára Hrzánová a Mário Bihári vyrazili na Cigán Tour

Během covidu mi nejvíc chybělo sdílení. Měla jsi to stejně?

Proto vlastně vzniklo Cigán Tour. Soudruh prezident nám řekl, že máme jezdit bavit důchodce, a já jsem to vzala vážně. Řekla jsem si: Tak jo, chlapče, takhle to chceš, tak já to udělám.

Bylo to o tom sdílení – kdybys nás viděla, když jsme jeli prvně do Prachatic… Byli jsme jak malí parchanti. Furt jsme se jenom chechtali a tleskali a volali jsme: Jedeme, jedeme! A první pumpa, první kafíčko: Hurá, hurá, jedeme!

My cirkusáci jsme takhle nastavený. Musíme prostě jezdit a je nám jedno kam. Přijedeme strašně rádi do každé malé špeluňky. Když lidi budou chtít přijít, tak jim zahrajem.

Někdo mi říkal, že bych s Budžesem měla jet do Ameriky. Tak jsem mu říkala: Nepotřebuju do Ameriky. Hraju úplně stejně v Prachaticích nebo v Pardubicích. Mně je to úplně jedno.

Čtěte také

„Máme pořád plno, už dvacet let.“ Rychlé šípy ve Slováckém divadle byly hit už dávno před covidem

Hru Hrdý Budžes máš asi na doživotí, že?

Nějak jsem pochopila, že tam asi pravděpodobně zemřu.

Žerty stranou – je to pro umělce dobrá smrt?

Ano! Já jsem se tomu dlouho bránila, a pak jsem si říkala: Sakra, to je dobrý, ten Tyl, jak mu to prasklo na jevišti.

Není od toho daleko, protože na podzim to bude 20 let, co to hraju. Když jsem to začala hrát a zkoušet, nebylo mi ještě ani 40. Teď už je mi 58 a dělám tam furt stejné nesmysly a trvá to tři hodiny. To už se nedá zkrátit. To bych neudělala, nejsem blázen.

Teď jsme oslavili 900. reprízu. A mám to pořád ráda! Dokud tam chodí malé děti, a speciálně malí kluci – protože malí kluci nejsou poslušní. Holčičky se některé dají přesvědčit, že by měly být na představení hodné. Ale pokud se malí kluci smějí a vydrží na představení tři hodiny, má to smysl.

Proč si houby pojmenovává houby po svém? A jaké jsou pro ni ideální prázdniny? Poslechněte si rozhovor.