Ze StarDance jsem si odnesla soubor radostí. Bolelo mě úplně všechno, celá Paulová, usmívá se herečka Jana Paulová
„Zjistila jsem, že moje tělo nemusím ještě házet do šrotu, protože se vám rozšíří pohybový rozsah. Zjistíte, že máte kondici, že něco udýcháte,“ popisuje svou zkušenost z taneční soutěže StarDance herečka Jana Paulová. Jak na celou věc vzpomíná? Co ji přivedlo do Indie? A proč se rozhodla na několik let opustit herectví? Poslechněte si rozhovor.
Vybrala jsem si citát z nějakého tvého rozhovoru, který zní: „Když jsme nacvičovali sambu, myslela jsem, že mám sexy výraz a působím svůdně. Robin mi na to ale řekl, že vypadám, jako když hledám slevy v obchodě.“ Jaká byla nejsilnější vzpomínka na StarDance?
Nejsilnější vzpomínka? Nevím. Každý přímý přenos byl silný moment, protože víte, že budete předvádět něco, na čem jste s někým spolupracovali. Čili ta odpovědnost není jenom na vás. Taky chcete ukázat jeho práci, že on ji dělal dobře, nechcete mu to pokazit. A máte jenom jednu možnost, a to v přímém přenosu, na který se dívalo kolem milionu 700 tisíc lidí. Takže udržet v sobě vnitřní klid byla velká výzva.
Byla jsem tam prostě pro radost, kterou jsem tři měsíce žila. Užívala jsem si bez nějaké ambice na vítězství.
Když jsme vysláni do něčeho podobného, tak si ze začátku myslíme, proč tam jsme. A potom se nám často vyjeví, že jsme tam byli kvůli něčemu jinému. Kvůli čemu byla ve StarDance Jana Paulová?
Čtěte také
Já jsem tam byla prostě pro radost, kterou jsem tři měsíce žila. Vlastně jsem si užívala bez nějaké ambice na vítězství, opravdu jsem si každý den té cesty užívala. Vím, že to vypadá nepravděpodobně, když jde člověk do něčeho, čemu se říká soutěž, ale já to brala spíš jako zábavní pořad – s tím, že se budu snažit ty tance odtancovat, jak nejlépe umím. Ale pořád jsem věděla, že každý den je dar, kdy to ještě můžu dělat. Bolelo mě úplně všechno, celá Paulová.
Ale druhý den ráno, přestože bolela úplně stejně, jsem to zase znova rozhýbala a najednou zjistila, že to jde. Zjistila jsem, že moje tělo nemusím ještě házet do šrotu, protože se vám rozšíří pohybový rozsah. Zjistíte, že máte kondici, že něco udýcháte… To je jeden z benefitů. Přijdete o nějaká kila, která zbytečně taháte. A pak potkáte plno lidí, se kterými najednou zjistíte, že navážete hlubší vztahy než jenom pro to jedno upotřebení. Ta jedna věc prostě neexistuje, je to takový soubor radostí, který jsem si z toho odnesla.
Sto koncertů
Po kapitole StarDance otevírám další kapitolu, která se jmenuje Jak běžet do kopce. Ty jsi, Jano, vydala knížku, to už je docela dávno. Ale ještě před tou knížkou byl jiný životní zlom. Já si to pamatuji, to ti bylo tak kolem 40, kdy jsi začala jezdit s kapelou, pověsila sis na krk elektrickou kytaru a říkala jsi: „Já už nejsem herečka.“ Co se stalo?
Čtěte také
Byl to takový moment, kdy jsem už té profese měla plné zuby, kdy jsem měla pocit, že o sobě nemůžu rozhodovat, že musím čekat u telefonu, až mi někdo dá tu nabídku. Bylo to paradoxně ve chvíli, kdy těch nabídek bylo úplně nejvíc v mém životě, kdy jsem točila denně seriál, takový ten první nekonečný. Pak jsem k tomu dělala spoustu jiných aktivit, jiných natáčení a jednoho dne jsem prostě měla pocit, že mi ten život úplně utíká pod rukama a že nechci být ten herec, co pak vypráví ty veselé historky z natáčení nebo z divadla a žil jenom tím hereckým životem.
Prostě jsem si říkala, že musím vidět svět, musím dělat koníčky, po kterých toužím. A tak jsem si jednoho dne řekla, že už nejsem herečka, a důsledně jsem to dodržela. Myslím, že tak tři čtyři roky jsem kdykoliv, kdy mi zavolali z televize, že pro mě mají hlavní roli v nějaké inscenaci, říkala, že už to nedělám, a toto říct pro mě bylo úplně „wow“. Založili jsme kapelu s úžasnými muzikanty, kteří mi psali písničky. Já jsem se je naučila hrát na elektrickou kytaru a odehráli jsme přesně sto koncertů.
Syn v Indii
Jano, tvoje dcery žijí obě v zahraničí, jedna je v Británii, jedna je v Indii. A potom máš ještě skoro syna. To je Ind. Kolik mu je? Co dělá?
Čtěte také
Já mu říkám Chantu, což je hindsky chlapeček. Je mu teď nějakých devatenáct dvacet let, studuje třetím rokem na univerzitě. Jsem šťastná, že ho můžu podporovat na univerzitě, že to může takto být. Je to chlapeček, kterého znám od jeho šesti let. On byl vlastně motorem toho, že jsme tam spolu založili školu pro sirotky, protože jsem se s ním vždycky potkala v okamžicích, které pro něj byly fatální. Potkala jsem ho, když byl dítě ulice. Měl tatínka, který uklízel vagóny, takže jako dítě vyrůstal a žil v těch vagónech. Pak jsme ho potkali a dali jsme ho k duchovnímu mistrovi, kterého jsem tam potkala.
Je to složitý příběh, ale prostě jsem si tenkrát říkala, když jsem viděla ty děti na ulici, že by bylo hezké tam postavit školu pro děti, které se tam naučí číst, psát, a díky tomu se jejich život zkvalitní. Budou se minimálně moct nějak uživit v tomto těžkém světě. Minimálně přežijí své dětství, protože tam budou mít kde jíst a kde spát. Takže tento Chan, to byl takový chlapeček, do kterého jsem se prostě zamilovala, i jsem si chvilku říkala, že bych si ho třeba zkusila adoptovat. To je velice těžké, protože dítě z Indie vám nedají, to je tak komplikované…
Když člověk není Angelina Jolie…
Když člověk není Angelina Jolie. (směje se) Anebo vám třeba dají někoho, koho si nevyberete. Byla to opravdu srdeční záležitost. Pak jsem léta řešila, jestli jsem udělala špatně, že jsem se o to nepokusila, ale na druhou stranu jsem si říkala, že ho tam osud prostě nějak poslal.
Teď už mám i syna, on mi píše „mámo“, je to prostě krásné.
Vyrostl ve školičce, ve které od té doby, co existuje, vyrostly už další stovky dětí. A asi před třemi lety se mi osobně přes toho duchovního mistra, pana bráhmana, ozval, že chce jít na univerzitu, jestli bych mu mohla nějak pomoct. Tak jsem říkala, že budu šťastná, protože já syna nemám… Tak teď už mám i syna, on mi píše „mámo“, je to prostě krásné.
A co studuje?
Studuje IT, nějaké počítače. Posílá mi vysvědčení. Protože už je dospělý na to, aby mohl dostat pas v Indii, ráda bych ho vzala do tohoto našeho evropského světa. Jsem na to strašně zvědavá. Chtěla bych, aby přijel příští léto.
Bude to pro něj kulturní šok, ale pro nás, když přijedeme do Indie, je to taky kulturní šok. Buď ano, anebo striktní ne – neznám člověka, který by měl něco mezi tím. Co tebe uchvátilo v té bídě a chudobě, kterou si člověk asi nemůže úplně pustit do svého srdce, jinak by se tam zbláznil?
Čtěte také
Mě tam právě nadchlo to, že člověk nejenže přicestuje do jiné, úplně odlišné kultury, ale je to jako kdyby odcestoval do jiného století. Protože já se těm městům snažím docela vyhýbat, jezdím raději na venkov, do přírody a mezi lidi. Tím, že jezdím často sama, tak se těm lidem dostanu hodně blízko.
Je to takový okamžik, kdy se o nich dovídám, čemu se smějí, nad čím brečí, co je baví, co je těší. A vidím, že náš svět je pro ně úplně jako z Marsu, že to je úplně všecko jinak. A to mě na tom baví.
Baví mě samozřejmě ten duchovní rozměr, kolik je tam různých náboženství, ke kolika bohům se modlí, kolika soškám obětují to málo z jídla, co mají, a tak dále. Je to tak barevný svět, ty vůně – někomu to smrdí, mně to voní všechno… Jak říkáš, někdo vystoupí z letadla a chce okamžitě zpátky, a někomu už to zůstane po zbytek života.
Jak moc si Jana Paulová ve StarDance věřila? O čem je její nová hra v Divadle Kalich? A jak se po 550 reprízách změnila inscenace Bez předsudků, v níž účinkuje spolu s Pavlem Zedníčkem? Poslechněte si celý rozhovor!
Související
-
Kreslit na počítači bude za pár let přirozené. Designér nejvíc získá půlrokem v cizině, říká Němeček
Ač učí práci s hlínou či dřevem, blíží se podle designéra Němečka doba, kdy bude práce ve virtuálním prostředí přirozená. Nenahraditelná je ovšem zkušenost s cizí kulturou.
-
Kryl byl komplexní umělec. Maloval i psal, popisují historici. Připravili o něm výstavu Ahoj občani!
Muzeum Prahy a Národní archiv vytvořily výstavu Ahoj občani!, která je od 17. 11. k vidění v domě U Zlatého prstenu a návštěvníci si zde mohou připomenout Karla Kryla.
-
Maralí kořen či bazalka posvátná. Adaptogeny snižují stres i brání hnisání plic, říká botanik Pavela
Rostlinná říše skýtá velké množství aktivních látek, které při správném dávkování léčí lidský organismus. Směsí adaptogenů lze například bránit hnisání plic při covidu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka