V kůži netopýra, nudícího se muškátu i těla zahlceného plasty. Festival virtuální reality vrcholí, láká Moravec

Festival virtuální reality a imerzního umění ještě neskončil. V jaké je fázi?

Vrcholí. Teď nás čeká víkend, takže hodně lidí, hodně hostů. Potom nás čeká ještě druhá fáze, kdy část výstavy zůstává v Centru současného umění DOX a začínají nám školní projekce. Letos máme dvě místa, kde se festival koná. Jedna je v galerii DOX a druhá v Planetáriu Praha. Nabízíme jim výběr těch filmů, který je pro studenty nejvhodnější. V DOXu s nimi děláme ještě debatní část, která je věnovaná vždycky nějakému tématu, kterého se filmy týkají.

Jak se k sobě mají virtuální realita a klasický film?

Je asi důležité zmínit, že sice k filmu má v nějakých ohledech virtuální realita nejblíž, ale já o ní uvažuji tak, že je to spíš taková fúze několika médií, protože se tam zrcadlí prvky filmu, prvky divadla, prvky počítačových her, prvky výtvarného umění. A to je to, co mě na tom baví, že je to médium, které absorbuje jako houba to nejlepší z těch bratrských nebo sesterských médií a potom to aplikuje ještě nějakou jinou formu.

Český film se virtuálna zatím bojí

Abychom si to dokázali představit, v kterém českém filmu se třeba objevovaly už prvky, které by se daly nazvat, možná s nějakou mírou opatrnosti, virtuální realitou?

To jste mě zaskočil... Já myslím, že samozřejmě jsou filmy, ve kterých se tematizuje virtuální realita jako věc nějakého sci-fi napojení na další realitu. V českém filmu mě teď úplně nic nenapadá. Myslím si, že se pořád totiž Češi toho média trošku obávají, zejména tvůrci. Proto jich tady moc nemáme.

Nevíte, z čeho pramení ty obavy?

Nevím. Virtuální realita má pořád podle mě takový příběh toho, že to je něco příliš herního, spojuje se to s těmi hrami, že to budou střílečky a tyto typy obsahů. A autoři si řeknou: „No tak to mě nezajímá.“ Ale že v tom jde dělat výrazně jiné, zajímavé věci, to k nim ještě nedošlo. Nebo jim možná přijde, že to je moc vzdálené, cizí od toho, co oni sami dělají. A proto je zajímavé, že do virtuální reality se rádi pouštějí třeba divadelníci, kteří jsou v něčem odvážnější.

Kdybychom se podívali na tu akci, která probíhá teď, dočetl jsem se, že imerzní virtuální realita představila jedenáct projektů zkoumajících pohledy rostlin, zvířat, technologií i umělé inteligence. Dokázal byste tuto instalaci popsat slovy?

Čtěte také

Ani nejlepší počítače nejsou schopny zpracovat informaci tak rychle jako netopýři, říká odborník. Čím inspirují letecký průmysl?

Máme tam skvělé projekty. Můj oblíbený je, že máte masku netopýra, kterou si dáte na obličej, a potom musíte vydávat zvuky a tím simulujete echolokace, které dělá netopýr. On je slepý a řídí se vibracemi, vlnami. Vy na tom displeji vevnitř masky vidíte to vlnění, které se odráží od stěn, a tím pádem se pohybujete po prostoru jako netopýr. To je věc, která je velice přístupná pro děti, dospělé, je to oblíbená instalace.

Můj oblíbený projekt je Velkolepý úprk. Je to film, kde jste v roli muškátu, který sedí za oknem a strašně se nudí. Vyhlíží z okna, touží po tom, aby život konečně dostal barvu, smysl. Vy jste jeden ze tří muškátů. Vaši dva kolegové se neustále hádají jako manželé po třiceti letech... A nakonec zinscenují úprk z parapetu. Dál nebudu říkat, jak to dopadne. Je to muškát toužící vystoupit z nudy. Což je zajímavé, protože mi přijde, že nejen muškát na okně touží po tom, aby ho nuda neubila. To jsou lehčí projekty, které tam máme.

Mikroplasty konzumujeme ve všem možném. Autorské duo nám nabízí meditativní pohled na to, abychom to přijali

Pak tam máme projekt Člověk plastový. Vrhá nás do spekulativní budoucnosti o tom, co se stane, až součástí našich těl bude víc plastu než teď. Protože už teď se naše těla skládají z plastu. Mikroplasty konzumujeme ve všem možném. Autorské duo nám nabízí meditativní pohled na to, abychom to přijali, že se s tím stejně nic moc dělat nedá a že snoubení neživé a živé hmoty je něco, co se nám chtě nechtě stane. Vytváří takovou spekulativní budoucnost, je to dráždivé. Kolíbá vás to a utěšuje, že je to v pohodě, a vy tomu vnitřně vzdorujete, protože člověk nechce být z plastu. Vytváří to zajímavé napětí.

Množství tragédií

Předtím jste pracoval jako hlavní dramaturg festivalu Jeden svět. To jste musel vidět tisíce dokumentárních filmů. Málokdy tam jsou témata, která by byla „hezká“. Jsou to spíš smutné příběhy, osudy, témata... Co to s vámi dělalo?

Hodně. Ale dlouho jsem si to nechtěl připustit. Když je člověk v rámci práce nucen koukat na takové množství tragédií, tak se trochu vypne, aby si to nepouštěl tolik k tělu. Ale to vypnutí stoprocentně nefunguje. Stejně to pořád nasáváte. Až když jsem z Jednoho světa odešel, došlo mi, jak úlevné to bylo. Dělat to dlouhodobě je fakt náročné. Ročně jsem nakoukával tři sta dokumentů. Byl jsem tam sedm let.

Čtěte také

Křehký domov. Interaktivní snímek pomocí virtuální reality zavede diváky doprostřed válečného konfliktu ve vlastním bytě

Ale u virtuální reality, byť jsou ty věci kratší, tak jsou taky dost intenzivní. Spoustu tvůrců ve virtuální realitě si na sebe bere taky hodně těžká témata. A koukat se na to ve větších blocích je taky vyčerpávající.

Takže to není tak, že jste z pochmurného zážitku, který se ve vás potom zkondenzoval, z Jednoho světa přešel do virtuálního světa, který si můžete vyrobit k obrazu svému...

Nedošlo k velké úlevě. Že je to virtuální, neznamená, že to není skutečné. Virtuální realita si často bere témata, která jsou dokumentární, která zpracovávají věci, které jako lidi zažíváme.

Co to jsou fulldome projekty? Dá se spojit svět žurnalistiky a virtuální reality? A kde bude virtuální realita za deset let? Poslechněte si celý rozhovor.