Handicapovaní lidé jsou borci. A přitom je lidé na ulici často obcházejí, říká fyzioterapeutka Kohoutová

Čtěte také

Nejlépe se cítím ve sportovním, ale užívám si i společenské obleky, vypráví paralympijský hokejista Vápenka

Zajímá se veřejnost o problémy lidí po amputaci?

Je úzký kruh lidí, kteří se o to velmi zajímají. Ale řekla bych, že naše společnost a celkově lidé z ulice o protézách nic moc nevědí. Pořád se dělá takový zvyk, že všechno schovat, hlavně ať nevypadám, že jsem handicapovaný, tak jak to bylo za komunistů, kdy se lidé zavírali do ústavů.

Takže když člověk potká handicapovaného člověka, tak ho radši obchází. Takže informovanost by měla být mnohem větší a měli bychom si uvědomit, že se to může stát každému z nás. A že to jen normální, že žijeme s handicapem, naopak jsou to borci, že tak žijí.

Kde je zlomový bod při hledání způsobu, jak znovu chodit? |foto:Profimedia

Kdo jsou převážně vaši pacienti? Jsou to mladí, kteří jezdí na motorkách?

Specializuji se na školu chůze, i mimo práci dělám pro lidi s handicapem různé sportovní výzvy. Ti mladí jsou převážně motorkáři, nebo úrazy, nebo bohužel rakovina, pak mám sortu diabetiků, starších pacientů.

Jak moc je důležité se naladit na stejnou vlnu? Nakolik jste víc než fyzioterapeutka i psycholožka?

Velká, samozřejmě si ten titul nechci přiznávat, protože nejsem vystudovaná. Ale psychologie, a spíš bych řekla, že empatie, tam musí být veliká, člověk musí být dost často velký profesionál.

Co když to člověk odmítá?

V oboru jsem přes dvacet let, a naučila jsem se tyto lidi odmítat. Vážím si své energie, to není nic zlého, protože máme určitou nádobu energie, kterou dám radši lidem, kteří chtějí. A ne abych někoho přesvědčovala. Samozřejmě jsou pády, a člověk potřebuje posunout nahoru a dělám to ráda. Ale když to jsou lidé, kteří jenom sedí, tak to ne, na to už nemám energii.

Co je nejtěžší, postavit se, nebo udělat první krok?

Čtěte také

Amputace není výmluva. Chci jako první bez rukou a nohou vylézt El Capitan, říká horolezec Andrew

Je důležité si uvědomit handicap a přijmout protézu jako svoji kompenzační pomůcku. Už to nikdy nebude pravá noha, ale na začátku je strašně důležité věřit protéze, postavit se a přenést na ni váhu. Jakmile pacient nebude nikdy věřit protéze, tak chůze tam nebude nikdy dobrá.

Co když věří, a přesto třeba spadne?

Proto tam jsme my, ošetřující personál a zdravotníci, protože musíme udělat všechno proto, aby pacient nespadnul, protože to je potom skluzavka do pekla, protože doopravdy nesmí spadnout. Vždycky říkám svým studentům, že ty první vertikalizace jsou nesmírně důležité. A že radši dva fyzioterapeuti než pád. Také tam musíme dělat preventivní opatření, aby nespadl. Pak přichází část fyzioterapie, kdy zkoušíme různé věci, od házení míčků, tancování, aby člověk vypnul část mozku strachu a aby vnímal a začal používat protézu jako část těla.

Co je to fantomová bolest? A jak moc člověka limituje? Poslechněte si celý rozhovor.